pátek 30. prosince 2016

Příběh Zuzany

Bylo 15. 3. 2013 a já jsem zjistila, že jsem těhotná. Radovala jsem se necelý týden; bohužel jsem potratila. Když se nám i nadále půl roku nedařilo otěhotnět, začal maraton vyšetření, hormonální léčba atd. Měla jsem pocit, že potkával zásadně jen těhulky. Ptala jsem se Boha, proč mi nechce dát dítě.

Přesně po roce jsem našla lehce pozitivní těhotenský test. Nemohla jsem být šťastnější. Ovšem tělo po všech těch hormonech protestovalo. Zvracela jsem od rána do noci a musela jsem být hospitalizována ve 35. týdnu, kdy jsem si myslela, že dceru vyzvracím. Tím jsem si zřejmě vyvolala porod.

Voda mi praskla v půl páté odpoledne a v devět 9 večer, kdy jsem měla velké bolesti, do mne naprali oxytocin, abych se začala otevírat. Byla jsem dlouho jen na 2 prsty. Bolesti šílený, chtěla jsem umřít. Kdo oxytocin zažil, tak ví. Dcera se narodila o měsíc dřív. Byla naprosto v pořádku, vážila 2700 gramů, ale tím, že byla narozena před 36. týdnem musela byt týden na JIP. Doktoři a sestry v písecké porodnici byli skvělí, ale já jak jsem nebyla doma, tak jsem propadla depresi. Celou dobu jsem jen brečela a dcera taky. Kojení absolutně nešlo. Jedním slovem horor, poporodní blues. Věděla jsem, že chci další děti, ale při pomyšlení na porod a vůbec celé těhotenství, jsem chtěla další dítě méně a méně.

Neplánovaně jsem opět otěhotněla, když dcera oslavila rok. S pozitivním testem jsem se téměř složila. Ihned mne přepadla představa dalšího příšerného porodu a pocit, že dceři beru její pozornost a vůbec vše, co jí patří. Těhotenství probíhalo jako poprvé bez větších komplikaci. Opět jsem tedy denně zvracela a musela být hospitalizována, ovšem tentokrát jsem po pár hodinách podepisovala revers. V naší místní nemocnici je to peklo, chování personálu horší než ke zvířatům. Řekla jsem si: Sem už mne nikdo nedostane ani s třískou! Bála jsem se porodu, tak strašný strach jsem měla. Často jsem v noci potichu brečela, nedokázala jsem se smířit s tím, že bych musela být bez dcery. Jsem k ní dodnes pevně připoutaná.

Snažila jsem se najít nějakou alternativu a v tu chvíli to přišlo. Ambulantní porod! Neskutečně jsem se pro tu myšlenku nadchla. Proseděla jsem celé hodiny u internetu a studovala vše, co bylo dostupné. Jen chování lidí v mém okolí mne mrzelo. Vyslechla jsem si, jak jsme s manželem nezodpovědní a jak riskujeme život dítěte apod. Zkrátka odsuzovali to, o čem nevěděli absolutně nic.

Nastal 38. týden a ve 2 ráno mne vzbudila bolest. Jelikož jsem celé těhotenství zvracela a nosila na rukou do schodů a ze schodů do 3. patra dcerku a nákupy, tak mne to vlastně ničím nepřekvapilo. Došla jsem si na WC a pak zpět do postele. Ovšem, jak jsem si lehla, tak se bolest zvětšovala. Když se bolest dostavovala pravidelně po 8 minutách, tak jsem začala mít nervy a došlo mi, že je to tady. Ihned se začaly dostavovat vzpomínky na špatný předchozí porod a pravidelně jsem mezi kontrakcemi zvracela. V půl šesté ráno jsem vzbudila téměř na kolenou v bolestech manžela a dcerku. Na příjmu v porodnici mi bylo sděleno, že jsem otevřena už na 6 prstů. Sepsali jsme společně papíry a šla jsem ihned na sál. Po celou dobu porodu jsem měla nemocniční porodní asistentku. Úžasná ženská! Šla se mnou do sprchy, po celou dobu mne uklidňovala, byla neskutečně hodná. Nestihla jsem předat porodní plán a jen v rychlosti jsem jí sdělila, co bych chtěla a naopak nechtěla. Naprosto ve všem mi vyhověla. Rodila se mnou taky jen ona, nikdo zbytečně navíc. Žádný oxytocin, nic, takže bolesti byly samozřejmě 1000x menší a všechno tak strašně rychlé. Hned, co jsem dostala do náruče syna, tak jsem řekla, že se těším na třetí dítě. Nádherný rychlý porod. Tolik jsem se bála a nakonec jsem byla unešená.

Po 2 hodinách jsem si došla na příjem pro tašky a odešla po svých na pokoj. To byla první chvíle, kdy na mne doktoři a sestry koukali s otevřenou pusou. Chvilku jsem odpočívala a přibližně po půl hodině jsem došla za sestrami s tím, ať mi zavolají doktorku, že odcházíme domů. Koukali nevěřícně a než přišla doktorka, tak jsem se rovnou oblékla z erárního do civilu. Přišla doktorka a neřekla jediné slovo proti našemu rozhodnutí. Syn se narodil jen o 10 dní dřív, měl 3000 gramů, dýchal sám, vše bylo v pořádku. Já se cítila plná energie. Chvilku jsme si povídali, nabídla mi na podepsání negativní revers. Před odchodem nám řekla, že kdybych měla já bolesti anebo bylo něco s malým, tak to že jsem odešla na revers neznamená, že máme u nich dveře zavřené :) Přišel dětský lékař. Sympaťák. Otevřel dveře a řekl "tak vás jdu maličko postrašit", načež jsem řekla, že to chápu, že se z jejich strany přeci musí krýt, kdyby něco. Zkontroloval malýho a dal mi podepsat papíry. Jen se zeptal, jestli nechci zůstat aspoň 24h, ale odmítla jsem. Porodnici jsme od porodu opustili po nějakých 5 hodinách.

Všichni na mne jen nevěřícně koukali, jako bych prý nebyla vůbec po porodu. Lítala jsem jako včelka, ale za to mohla ta euforie a radost, že jdeme domů. Tentokrát žádný poporodní blues, pláč, nic. Jen radost, spokojenost a vzpomínka na nádherný 7hodinový porod. Personál top. Nikdo neřekl jediné špatné slovo. Všichni ochotní, milí, co víc si přát. Možná jsem jen chytla ty správné lidi. Kdo ví. Písecká porodnice bude pro mne vždy tou nejlepší :)

úterý 27. prosince 2016

Příběh Markéty

Milé maminky, náš druhorozený syn Václav se narodil 24. 11. 2016 v porodnici Obilním trh v Brně, ale považuji za důležité se zde zmínit i o mém prvním porodu, také zde 3. 2. 2015, to se narodil náš první syn Vít. I když mezi porody nejsou ani dva roky, moje zkušenosti jsou opravdu rozdílné.

První těhotenství bylo celé bez komplikací, cítila jsem se dobře, chodila jsem do práce, co to šlo. Proto pro mě byl šok, když na druhé návštěvě v porodnici mi doktorka oznámila: „Tak co to máme s tím tlakem? Zatím to na žádný porod nevypadá a tak si vás tu už necháme. A že bychom to zítra vyvolali?“ Koukala jsem jak z jara a nechápala, na tuhle variantu jsem 6 dní před termínem vůbec nepomyslela. Nutno dodat, že mám po plastice ledviny a na nefrologii mě hlídají kvůli hypertenzi, ale vše bylo celé těhotenství OK. Hlídal mě i můj gynekolog, který má s ledvinami zkušenost. V té době jsem prostě byla ještě zvyklá doktorům zcela věřit. Marně jsem vysvětlovala, že tlak mívám prostě vyšší než jiní, a k tomu mám ještě syndrom bílého pláště. Argument typu UBLIŽUJETE MIMINKU, mě však položil a rezignovala jsem. Zmohla jsem se jen na to, že si domů dojedu pro tašku a pak si o tom chci ještě promluvit s nějakým dalším lékařem, ať mi podrobně vysvětlí postup. Jenže odpoledne už to jelo, ani jsem se nenadála a vlastně se mnou udělali příjem (nějak jsem to v tom vyplňování papírů ani nepostřehla) a žádný doktor stále neměl čas. A hned, že mi sestra zavede jakousi tabletku, když jsem odmítla, byla jsem hned TA PROBLÉMOVÁ. Tlak mi stále měřili a stále stoupal a stoupal do rekordních výšek… Raději nevzpomínat, jak mě tenkrát rozložili. Druhý den vyvolávaný porod. Nebudu se rozepisovat, malému se ven nechtělo, tak do mě toho samozřejmě spoustu nastrkali a napíchali. V podstatě jsem nezažila kontrakce, protože to děsně bolelo v kuse, já pak už jen ležela jako placka a snažila se být při vědomí. Měla jsem velké štěstí, že to nakonec neskončilo císařem (jak už mě paní doktorka strašila). Víteček byl naštěstí v pořádku. Ale samozřejmě se na nás tento umělý zásah podepsal. Já byla dost zdevastovaná fyzicky i psychicky a kojení nám v porodnici vůbec nešlo. Nechali si nás tu od úterý do soboty a to ještě strašili, že jestli se malý nevykadí, nechají si nás tu i déle. Kolik jsme nakojili - navážili jsem si musela raději vymýšlet. Do toho jsem dostávala samé scestné rady, jednou bez mého vědomí dostal malý i UM a při odchodu mě sestra ještě pro povzbuzení řekla: “Vy to kojení doma nezvládnete, kupte si hned kloboučky.“ A přestavte si, doma nám to kojení hned začalo jít. Nicméně, Víteček byl velmi nespokojené miminko a přes veškerou péči mám pocit, že prvních cca 5 měsíců proplakal.

Po porodu se mým tlakem už nikdo nějak nezabýval, moje podezření je (a mám to i nepřímo potvrzeno), že v době mého prvního porodu, přestavovali Bohunice a mělo nás kolem mého termínu rodit více a tak u těch, které měly nějaký náznak problému, automaticky tlačili k „plánovanému“ porodu.

A už dost špatných vzpomínek. Znovu jsem otěhotněla, když prvnímu byl rok a měsíc. Měli jsme velkou radost. A hned od začátku jsem věděla, že to nesmí dopadnout stejně. Takže tentokrát jsem se daleko více všemožně informovala a úplně přehodnotila svůj postoj k porodnicím. Předpřipravila jsem se argumenty a také lékařskými zprávami od mých rozumných doktorů (gynekologa, nefroložky), kteří mě potvrdili, že můj zdravotní stav umožňuje přirozený porod. Také jsem si poctivě vedla naměřený tlak doma za poslední měsíc. Do porodnice na kontrolu jsem šla poprvé 14 dní před termínem. Tlak mě zase vyskočil při měření na 150/100,ale tentokrát si to nějak nechali vysvětlit. :-)Takto jsem absolvovala dvě návštěvy v ambulanci porodnice. Na další „po termínovou“ už naštěstí nedošlo.

V den termínu jsem byla psychicky vyrovnaná a těšila se na porod. Dala jsem si svoji dávku maliníku, lněného semínka a navečer zašla ještě na chvilku na kamarádčinu oslavu narozenin do místní kavárny, dala jsem si pizzu z chilli papričkou a svařáček. 22měsíčnímu synovi se nechtělo jít domů po svých nožičkách a tak jsem si ho posadila na břicho a odnesla domů, večer se přičinil i manžel J. A pak už to bylo rychlé. Ve tři hodiny ráno mi praskla voda, do porodnice jsem jela za dvě hodiny s kontrakcemi po 3 minutách (poprvé jsem poznala, co jsou to kontrakce a ze začátku se divila, že to není tak zlé). Náš krásný Vašík se narodil v 8:10. Nebylo to zrovna bezbolestné, pořádně jsem si i zakřičela, ale věděla jsem, že to jde tak, jak má. Téměř celou dobu jsem prochodila, sprchovala se nebo se věšela na žebřiny či manžela, na postel jsem vylezla téměř až na závěr a porodila vkleče. Takže vše úplně jinak než minule. Bez nástřihu, bez injekcí a různých oblbováků a bez doktorů. Byla jsem moc hrdá na malého i na sebe a hlavně jsem si uvědomila, že jsem při smyslech a můžu si tento krásný okamžik naplno vychutnat. Vašík se téměř hned krásně přisál.

Po odvozu na šestinedělí, jsem si hned užívala malého a nenechal se tentokrát vykolejit chováním některého personálu. Nutno říct, že jsem chytla asi nějakou lepší směnu, noc před odchodem domů, totiž evidentně nastupovala směna, kde jsem poznala ty nepříjemné sestry, co jsem vyfasovala minule. Brrrr! Domů jsem odcházela za 48 hodin, nakonec jsem se tak rozhodla i kvůli klidu tatínka a mojí mamky. Víteček to doma s tatínkem zvládal dobře. Stihli jsme i všechny vyšetření. V porodnici jsem tentokrát spala dvě noci i tak jsem toho měla dost. Doma je doma a patřičně jsem si to hned užívala.

Jak to bylo s propuštěním? Odpoledne před odchodem domů jsem se domluvila na šestinedělí, kde bez problémů sepsali můj odchod a reverz. Setra mi poradila, ať se raději domluvím i na novorozeneckém, že pak ráno budu mít vše nechytané a taky, ať si dám pozor, ať malému neodstraňují pupečník (to pak rádi vidí jako problém s propuštěním). Odpoledne tedy za mnou měla přijít doktorka, ať se domluvíme na odchodu, ale to jsem evidentně narazila. Paní doktorka nám s manželem udělala emotivní přednášku o všemožných komplikacích a opravdu hodně strašila. Poděkovali jsme jí a řekli jí, že jsme si vědomi naší „nezodpovědnosti “. Ráno u vizity jsem se znovu připomněla, ale nic nachystáno neměli a o ničem nevěděli. Nicméně s odchodem po prohlédnutí Vašíka problém nedělali a ještě mi nabídli, že rychle udělají i ten odběr z patičky.

Myslím si, že rovnou ze sálu by propuštění bylo snadnější než z poporodního. Ale já úplně neměla odvahu to tak udělat. Přece jen jsem se trochu bála, že se můžou vyskytnout nějaké komplikace, které by měli umět v porodnici řešit líp než já. Na druhou stranu, pokud máte na doma domluveného pediatra a PA, je miminko možná i více kontrolováno než v porodnici, kde to jde jak na běžícím pásu. Možná si říkáte, proč jsem šla znovu po špatné zkušenosti znovu na Obilňák? Přes všechny špatné zkušenosti s personálem, a to především na poporodním, jsem přesvědčená, že zde jsou velmi kvalitní PA, které si v obou případech jen chválím. Respektovaly naše soukromí, přišly, když jsem potřebovala. U prvního porodu mě naopak PA, dokázala povzbudit, po té, co mě vždy doktorka přišla vystrašit. Vždy je to však o lidech a štěstí na koho narazíte.

Nutno dodat, že Vašík je spokojené miminko a hezky papá a spinká. I díky mé lepší fyzické a psychické kondici, ty moje dva miláčky zvládám doma lépe než minule jednoho.

úterý 20. prosince 2016

Příběh Aleny

Benjaminek *18. 12. 2016

I když pro mne byl rok 2016 extrémně náročný psychicky, mám pocit, že jsem druhé těhotenství zvládala daleko lépe než to první. Celý průběh byl, i přes fyzické vypětí s prvorozenou dcerou a dvoje stěhování, naprosto bezproblémový. Moc jsem se na porod těšila a po zkušenosti s medicínsky vedeným porodem v FN Bohunice v roce 2014, jsem se rozhodla najít soukromou PA a jít rodit ambulantně do Vyškova. S porodní asistentkou jsme si já i partner naprosto sedli a já jsem doufala v porod bez zásahů zvenčí. 

Zlom nastal někdy 16.11., kdy mně přes den nebylo vůbec dobře a večer ze mě najednou odtekla čirá plodová voda. Neměla jsem kontrakce, ale v tu chvíli jsem ucítila malé lupnutí a odtok tekutiny. Jeli jsme do nemocnice, kde mě ubezpečili, že naštěstí plodový obal zůstal neporušen a vzhledem k nálezu zbytku plodové vody šlo zřejmě o malý průsak. Byla jsem ráda, jelikož jsem byla teprve na začátku 36. týdne a malý měl ještě chvíli čas. Byl mi doporučen klidový režim a vzhledem k tomu, že partnera čekalo v práci hektické období a cestování po zahraničí, donutila jsem se poprvé za těhotenství opravdu odpočívat. Další den jsem pochopila, že to ani jinak nepůjde. Nebylo mi vůbec dobře. Sotva jsem došla na toaletu,nebo si pohrála chvíli s malou a tak jsem byla hned slabá a dostavovaly se kontrakce do beder. Začalo měsíční období poslíčků, které často nerozehnala horká vana ani masáž, a trvaly i několik hodin. Dělala jsem si srandu, že už budu mít i brzy blány mezi prsty, kolik hodin jsem trávila ve vodě. S malou 24měsíční dcerou to o to bylo ještě náročnější, ale naštěstí hodně vypomohla rodina. 

Od 37. týdne jsem slyšela v poradně, že už to může přijít kdykoliv. Už jsem byla trochu zoufalá, ubývaly mi síly a nebylo mi vůbec dobře. Moje těšení se na porod se měnilo ve strach, že už nebudu mít energii a už jsem prosila miminko, ať přijde na svět. Nakonec přišel zlom na konci 40. týdne, kdy mi poslední dva dny bylo zase dobře. Jako by se mi vrátila energie a já jsem cítila, že se porod blíží, a že tělo sbírá síly do cílové rovinky :-) V sobotu večer jsem si dala s dcerou vanu, kde mi už pobolívalo břicho. Přítel šel uspat malou a já jsem cítila, že se kontrakce trošku stupňují a cítím v nich určitý rytmus. Šla jsem si dát opět vanu, teď už s přítelem, kde mě pravidelně masíroval, a kontrakce sílily. V tu chvíli mi bylo moc příjemně a věděla jsem, že už to asi přichází. Poprosila jsem partnera, ať nachystá spaní pro svoji maminku, která by případně hlídala přes noc malou, a já jsem zatím v klidu prožívala kontrakce. Partner byl naprosto úžasný, zapálil svíčky po celé domácnosti, pustil mi relaxační hudbu k porodu a já jsem měla energii vnímat jen sama sebe. Kontrakce byly už delší dobu po 2 minutách a tak přítel volal PA. Ta v tu chvíli asistovala u porodu ve Vyškově a mohla by za námi přijet nejdříve za 3 hodinky. Takže jsme se dohodli, že se spíše sbalíme my a dojedeme do Vyškova. Asi za hodinku jsme zavolali babičku na hlídání a my odjeli. Už v autě kontrakce trošku natáhly svůj rytmus a já jsem si sama v sobě říkala, zda to náhodou neustává, a že jsme měli ještě zůstat doma, kde mi bylo tak moc dobře a kde jsem prohlásila větu, že příště už určitě rodím doma, protože mi tam je tak moc dobře.

Při příjmu v porodnici se nám naše PA bohužel nemohla věnovat, protože byla na boxu s klientkou a jejím čerstvě narozeným miminkem. Příjem nám dělala místní PA, která byla v půl druhé ráno poněkud neempatická a já jsem cítila, jak mi začínají všechny okolní vlivy vadit. Ostré světlo, přímé otázky, monitor… Kontrakce se natahovaly. Po vyšetření doktorkou byl nález takový, že jsem otevřená na 2 prsty, a že tam je stále ještě maličký zbytek čípku. A já se v tu chvíli sama v sobě nějak sekla. Pořád jsem se vnitřně motivovala, že to půjde, ale už jsem asi předem věděla, že to nebude hned :) Dohodli jsme se, že v klidu zůstanu s partnerem na boxu, protože porod se rozbíhá, odpočinu si a uvidíme co dál. Domů bychom jeli zase hodinu a nebyla jsem vůbec nadšená z toho, že bychom vysvětlovali náš návrat. Navíc bych řešila starost o malou, proto mi přišlo lepší zůstat. Dohodla jsem se s PA, že se na mě asi za dvě hodiny koukne a dohodneme se co a jak. Dala jsem si sprchu a cítila, že se kontrakce opět začínají dostavovat. Po vyšetření jsme zjistili, že jsem se zase více otevřela a dohodli jsme se, že zůstaneme i přes to, že mám naprosto minimální bolesti. Začalo svítat a kontrakce naprosto ustály. Po vyšetření lékařem v dopoledních hodinách jsem byla otevřená na 4 cm, ale bez kontrakcí. Ty se dostavily jen v naprosto intimním objetí s partnerem, když mě hladil a líbal a já jsem zase na chvíli “odletěla” jinam. 
Během asi půl hodiny se situace ve Vyškově trochu vyhrotila, protože se provedlo asi 8 příjmů rodiček a porodnici docházela kapacita. Pan doktor tedy řekl, že buď budu souhlasit s přesunem na gynekologické oddělení, a nebo si nechám něčím pomoci. Další variantou byl samozřejmě revers, ale v 11 hodin v neděli dopoledne po neprospané noci a s tím, že jsem věděla sama v sobě, že stejně tentýž den porodím, jsem už nechtěla nikam jezdit (příště z toho domu ani neodjedu :D). Po konzultaci s PA byla “nejšetrnější” možností jedna injekce buscopanu s malou dávkou oxytocinu, který by mohl trošku pomoci. Tělo už potřebovalo jen “nakopnout”. Věděla jsem, že bych se nakopla i sama s mužem, ale bez nátlaku na čas, a tak jsem souhlasila. Injekci jsem dostala těsně před 12.00 a v tu dobu už jsem opět měla kontrakce asi po 5 minutách a radost, že vše nastupuje. Po aplikaci se ve sprše obratem kontrakce znásobily, praskla mi voda a já jsem věděla, že potřebujeme klid. PA byla naprosto skvělá a cítila to z nás úplně stejně. Měli jsme všude zapálené svíčky, v aromalampě levanduli, která mě moc uvolňovala a v silných kontrakcích jsem střídala polohy na všech čtyřech, ve sprše, zavěšená na laně a opřená o linku nebo vanu. Stále jsem se hýbala a cítila, že miminko potřebuje sestupovat dolů a já mu musím trochu pomoci. Společně jsme s partnerem tančili a stále se objímali. Poslední hodina byla opravdu velmi intenzivní a já už jsem cítila, jak mi dochází síly. Miminko sestupovalo dolů a nedařilo se mi už moc dobře chodit. Šla jsem si odpočinout do vany, kde jsem mezi hodně silnými kontrakcemi spala. Vždy jsem se vzbudila novou kontrakcí a jen jsem slyšela partnerova slova, jak jsem úžasná a jak jsem zase o krůček blíže. Cítila jsem tlak na konečník a chtěla jsem vylézt z vany ven. Poprosila jsem PA o vyšetření, chtěla jsem vědět, jak na tom jsem, a doufala jsem v motivaci, protože bolesti už pro mě byly skoro nesnesitelné, i když partner tvrdí, že jsem vypadala, že zvládnu ještě 2x více :D. Nález byl takový, že jsem otevřená na 8 cm. Jenže mně už se chtělo tlačit a sama v sobě jsem cítila, že už musím. Vstala jsem a přišly dvě opravdu velmi silné vlny, u kterých mě musel slyšet snad celý Vyškov. Na jednu vykoukla hlavička a u druhé kontrakce, kdy to asi nikdo nečekal, vyklouzlo celé miminko. To jsme společně s PA chytly obě do rukou. Začala jsem i s přítelem plakat, bylo to neuvěřitelné. Oba jsem tím trochu překvapila. Dodatečně jsme zavolali doktora a sestru z novorozeneckého, ale to už jsem ležela na zemi na žíněnce s malým v náručí a užívali jsme si i s partnerem tu neskutečnou euforii. Samotné bolesti tedy trvaly asi jen tři hodiny v závěru a maličký se narodil někdy kolem 15.00. Měla jsem trochu strach, jak to tělo zvládlo a jestli se mi neponičila hráz tlakem ve stoji. Nicméně tělo si tu polohu vybralo intuitivně a vědělo proč. Nejsem vůbec poraněná. 
Malý se okamžitě při bondingu přisál, vážil se a měřil asi hodinu a půl po narození. Po dvou hodinách na boxu jsem šla do sprchy, sbalili jsme si věci a šli s PA na šestinedělí čekat na propuštění. Instrukce na novorozeneckém oddělení proběhly během půl hodinky, a i když jsem měla strach, že bude personál trošku nepříjemný kvůli tomu, že jdeme po ambulantním porodu domů, všichni byli moc milí. Další půl hodinku jsme čekali na propouštěcí zprávu z gynekologie, kde v neděli měli opravdu honičku. Sněhová vánice přivedla do porodnice daleko více žen, a tak se nedělní personál rozhodně nenudil :) 

Hned po propuštění jsme vyrazili domů, vyzvednout si maličkou k babičce a ukázat čtyřhodinového vnoučka. Dcerka byla z miminka unešená a já jsem byla moc šťastná, že jsme se rozhodli odejít tentýž den. Doma partner uspal maličkou a poté jsme se jen pohledem kochali na to naše miminko, které se tak spokojeně kojilo a u toho pospinkávalo. Pondělní probuzení v posteli, do které pak přiběhla i malá dcerka, pro mě bylo naprosto neopakovatelné. Tentýž den pak přijela na kontrolu dětská lékařka, která též byla nakonec velmi milá, i přes počáteční rozladění z našeho rozhodnutí rodit ambulantně. Další den pak přijela specialistka na zpracování placenty a z placenty, kterou jsem si z nemocnice odvezla v lednici, mi udělala smoothie na doplnění energie a kapsle podle tradiční čínské medicíny. I když se mi za začátku smoothie spíše “eklovalo”, bylo naprosto nakopávající a chuťově skvělé. Cítila jsem, jak ho tělo potřebovalo. Večer si dal skleničku i můj partner. Rozhodnutí rodit ambulantně bych určitě zopakovala a při zkušenosti s opadnutím přirozeně vyplavujícího se oxytocinu v nemocnici vím, že třetí porod bude probíhat ještě trošku jinak :) Placentu všem moc doporučuji. Ten klid a energii, kterou v sobě cítím, se nedají s prvním porodem a mým psychickým stavem vůbec srovnat. I kondici mám mnohem lepší, děloha se začala zavinovat hned první noc u kojení a nejvíce mi vše vrací miminko. Je naprosto klidné a úžasné.

pondělí 5. prosince 2016

Příběh Jany

Bylo to mé první těhotenství. Vše probíhalo, tak jak mělo, a já měla termín 10. 8. Od začátku jsem věděla, že se dá rodit i jinak. Informovala jsem se už před těhotenstvím, koukala na hypnoporody, pročítala různé informace a zážitky. Rozhodla jsem se rodit v Krnově a ambulantně. Řekla jsem o tom jen mamince a příteli. Na kontrole 37+1 mi doktor sdělil, že jsem otevřená cca na 1,5 cm a vše se chystá k porodu. Po vyšetření jsem byla na záchodě a zjistila, že krvácím (asi hlenová zátka) a se zděšením jsem šla zpět k doktorovi. Nicméně vše bylo v pořádku. Další kontrola byla 38+1 (pondělí) a já jsem byla zase otevřená stejně, ale doktor říkal, že to k porodu je ještě více než předtím. Byl čtvrtek a mně ztvrdlo břicho tak na půl hodiny a bylo to celkem silné, ale nic se po tom nedělo. Večer jsem volala příteli, že mně ztvrdlo břicho (jezdí pracovně i na měsíc pryč). Odpověděl mi, že by se to zítra mohlo hodit, že už chce jet domů. Tak jsem řekla Sasince, že už se na ni všichni těšíme a jak má krásný pokojíček, a že táta by už chtěl jet zítra domů.

Byl pátek ráno a mně v 7.08 vzbudila první kontrakce. Byla celkem silná, ale řekla jsem si, to jsou jen poslíčci, protože jsem je měla celé těhotenství i celou noc. Když jsem o tom řekla doktorovi, tak řekl, že jsem silná žena a že nakonec porodím doma. A to se málem stalo.. V 7.18 byla další kontrakce, poté 7.28, 7.36. V 7.37 jsem napsala Barušce (můj odvoz do porodnice), Baruško jsi v práci?? Neodpovídala, tak jsem se rozhodla, že půjdu s Jimmem ven (náš hafan), ale než jsem se oblékla, tak už jsem se opřela o kuchyňskou linku, poté o sedačku a už jsem prodýchávala kontrakce. S Jimmem jsem šla sice opatrně, ale šla. Jimmovi jsem vysvětlila, že se mu narodí ségra. Panička tu teď nebude, ale že se brzo vrátí. V 8.09 jsem napsala znovu svému odvozu: Baruškoo? Barča odpověděla, že není v práci. „Mám odpolední.“ Uf, oddychla jsem si. Jinak bych si musela zavolat sanitku, a ta by mne odvezla do Opavy, což jsem nechtěla. Hned na to napsala „Rodíš???“ a já, že asi jo. Zeptala se mne, zda má startovat auto, jak často mám stahy, a já odpověděla, že po 5 minutách. Barča zděšená mi odepsala, že už jsem měla být v porodnici, a že si mám volat rychlou, že Krnov nestihnu. Ujistila jsem ji, že to samozřejmě stihnu a ať je v klidu, že si jdu dát ještě sprchu. Stále jsem se domnívala, že to jsou poslíčci. Na to mi Barča napsala „jo co 5 minut.. kdyžtak se vrátíme zpátky“. V 8.42 jsem ji napsala „poohnii..“, cca v 9 hodin byla u mne, vzala jsem tašku, vajíčko a rozloučila se s Jimmem. Tchýně na schodech se mne zeptala, jestli se stěhuji, tak jsem odpověděla, jo - do porodnice. Nastoupila jsem do auta. Kontrakce byly co 3 - 4 minuty. Pořád jsem si říkala, to je v pohodě :-) Byli jsme za Opavou u sádraku. Barča se mne zeptala, zda se má otočit a jet do Opavské porodnice a já ne, jeď, když už jedem, tak jeď! Potila jsem se šíleně a už jsem zatínala pěsti. Před Krnovem jsem zapnula navigaci, kde je vůbec porodnice. Našly jsme to. Před bránou porodnice vylezl vrátný a prý kde jedem, a my že do porodnice. Vrátný nedal jinak, že nám musí vypsat hodinu stání a spztku, že si jde pro papír a tužku. V tom jsem na něj zařvala, pohni kurva! V areálu jsme hledali porodku, pořád jsme jezdily k patologii :-D, ale nakonec jsme ji našly. Barča vyletěla z auta, že kamarádka mi rodí v autě a už přinesli, lavor kdybych tam náhodou porodila. Posadila jsem se na vozík a odvezli mne.

V porodnici mi pomohla porodní asistentka na lehátko. Asi v 9.35 mne paní doktorka vyšetřila a řekla, že jsem na 6 cm. Zeptala jsem se jí, do kolika bych mohla porodit. Řekla, že tak do 12.00. Tak jsem jí odpověděla, děláte si ze mě prdel? V tom jsem řekla, že chci epidurál. Na to odpověděla, že už je to pozdě, když už jsem na 6 cm. PA jen zkontrolovala srdíčko. Sdělila jsem, že chci rodit ve vodě. Doktorka řekla, že by mě museli vyčistit, což už nestihneme a napustit vodu také ne (sice jsem se už čistila týden před porodem a ráno jsem byla tak 3x, ale nevadí), tak jsem řekla, že chci rodit na stoličce. Posadily mne na stoličku. PA mi pomohla se svléct a Barča se šla také převléct. PA mne vyšetřila, řekla, že branka už zašla, a že když se mi bude chtít, tak tlačit už můžu. Ještě jsem nějaké pomocnici, řekla, že tam mám foťák a že to chci nafotit. Nebyl problém. Já seděla na stoličce, měla jsem podsazenou pánev, kolem ruky jsem měla šátek, který mi pomohl při tlačení, a za mnou byla teta Baruška, o kterou jsem se opírala. Přišlo na tlačení a já opakovala, že nechci nástřih, že jsem cvičila aniballem. První 2 tlačení byly špatné. PA mi řekla, ať tlačím spíš dospodu. Já se pořád bála, že budu roztrhaná. Přišla kontrakce a já zatlačila. Při tlačení jsem řvala jak tur, ale brutálně hodně mi to pomáhalo při tlačení a musela jsem to nějak ventilovat. Při porodu hlavičky mne to trošku pálilo, ale v pohodě. Mezi kontrakcemi byly dlouhé pauzy, což bylo fajn na odpočinutí. Řekla jsem PA, že chci si sáhnout na hlavičku a PA že mohu. Na 2 kontrakce byla venku a při porodu hlavičky praskla voda. Pak ještě 2 zatlačení a tělíčko bylo venku v 10.07. Hned jsem ho chytla, malou mi dali na sebe. Bylo to tak malinké tělíčko od mázku a krve, hlaďoučké, no nádhera. Bylo fialové, ale brzo začalo dýchat a bylo hned krásně růžové. Přesunula jsem se s malou na lehátko, ihned mě přikryli, protože jsem měla zimnici. Malá se krásně přisála, nožičkami se posunovala k tomu prsu a hledala. Úžasné samopřisátí! Nechali jsme dotepat pupečník a PA mne vyzvala, ať zkusím porodit placentu. To už se mi nechtělo, neměla jsem důvod a bez kontrakcí. Nakonec jsem ji porodila, koukla jsem na ní. Byla malinká, i PA řekla, že je malá a že už je na hraně:-) Maličkou jsem měla na sobě celé 2 hodiny. Mezitím jsem podepsala papíry, které vypsala PA. Po 2 hodinách jsem šla do sprchy, kde mi pomohla pomocnice, která i fotila, a to už se mi neudělalo dobře. Zamotala se mi hlava, a tak jsem se sprchla v sedě. Malou mi odvezli, kde ji zvážili a změřili - jediné odloučení s malou. Po sprše jsem jela na pokoj, kde mi dali malinkou. Hned jsem si ji dala k sobě a měla jsem ji celou dobu v posteli :-) Okoupala jsem ji až v 16h. Dětská doktorka se mne zeptala, zda ji chci okoupat sama nebo ji mají koupat oni, tak jsem chtěla sama :-) Přítel z práce dorazil až kolem 23h a za námi přijel o půl hodiny později. Nikomu nevadilo, že přijel tak pozdě. Přesun domů v noci už jsem nechtěla řešit. Hned po porodu jsem nebyla schopná a v noci jsem nechtěla kvůli malinké. Noc byla strašná. Celou noc jsem nespala. Ve vedlejším pokoji nonstop plakalo miminko, Sasinka chtěla být u mě a já se bála, abych neusnula a malá mi nespadla. Ráno přijel přítel a já oznámila, že půjdeme domů. Nikdo nebyl proti. Paní doktorka mi řekla všechny komplikace, co se můžou stát, ale žádné strašení. V porodnici jsem řekla, že dětská lékařka malou uvidí v neděli, i když ji viděla až v pondělí. Dali mi kartičky na odběr krve z paty a vše bylo tak, jak mělo. Sestřička, když přišla na pokoj, tak se nás vždy ptala, jaké máme přání, aby nám mohli vyhovět. Takový přístup by měl být všude. Vůbec nelituji, že jsem jela do Krnova :-)

Vše jsem zvládla bez léku, nástřihu, jen lehce poraněná nahoře, a to jsem nechtěla šít. Jen zastavili krvácení. Po porodu jsem dostala injekci na stažení dělohy :-) Jen jsem si připadala, jako by mi spodem projel kombajn.

Saskie (*29. 7. 2016) měřila 48 cm a vážila 3100 g.

středa 30. listopadu 2016

Příběh Terezy

Sdílím svou zkušenost s porodem v Neratovicích. Byl to můj druhý porod. (Odchod popsán ke konci :) )
Byla jsem domluvená s jejich PA a měla jsem zaplacený nadstandard. V Neratovicích v poradně jsem byla jen jednou, nedělali mi ani vnitřní vyšetření ani monitor, jen odběr na streptokoka. Do porodu jsem měla poradny s PA, chodila za mnou domů.
Ve středu večer jsem měla tři hodiny poslíčky, pak přestali. Ve čtvrtek ve čtyři ráno mi praskla voda, v půl páté začaly kontrakce, v pět jsem volala PA, domluvily jsme se, že se sejdeme v porodnici. V šest jsem odjížděla sanitkou a v půl sedmé jsem byla v porodnici.
První dojem - všichni se usmívali a zdravili. Doktorka byla milá, vyšetřila mě, a pak už jsem byla jen s PA. Natočila mi monitor a mezitím mi dala atb (se kterými jsem souhlasila). Potom jsem šla do vany. Po nějaké době jsem začala spíš potřebovat pohyb, takže jsem se začala procházet. Pořád jsem měla nucení na velkou, ale nešlo to, takže mi PA udělala klistýr, který dost pomohl uvolnění i zrychlení kontrakcí. Zůstala jsem už na porodním sále, kde jsem chodila tam a zpět. PA tam přesunula i muže a nechávala mi prostor. Kolem půl deváté už kontrakce dost bolely, PA mi na břicho dala teplé pecky, které pomohly. Po nějaké době mě vyšetřila, byla jsem otevřená na 4 cm, ale porodu nic nebránilo, vše bylo volné.
V devět už byly kontrakce dost silné, bolely, ale neměla jsem potřebu tlačit. Po vyšetření mi manžel pomáhal na nohy a už jsem na něm zůstala "viset". To mi hodně pomohlo, nemusela jsem se soustředit na stání.
Asi v půl desáté jsem potřebovala čůrat. Ale nějak mi nešlo sedět. PA mě přesvědčila to jednu kontrakci zkusit. V tu chvíli jsem začala mít potřebu tlačit. PA mi pomáhala olejíčkem a teplou žínkou, ale hráz se bohužel moc nehla.
Asi za pět deset jsem se přesunula do kleku, hlavička už byla skoro venku, ale hráz byla tuhá, nepomáhaly ani masáže ani teplo a já už přestávala moct.
Nakonec mi PA s manželem pomohli na křeslo a PA mi udělala malý nástřih do středu (skoro nebolí, sedí se bez problémů), za který jsem byla ráda, a na další kontrakci v 10:14 byla malá venku.
Počkaly jsme na dotepání pupečníku, porod placenty byl taky přirozený. Malou jsem dostala hned na hruď, hned po zašití (opět velmi milá paní doktorka, vysvětlila, co mě čeká např. co se umrtvení týče) se malá krásně přisála a na sále jsme zůstali ty dvě hodiny.
PA mi doporučila zůstat v porodnici 24 hodin. Jednak kvůli streptokokovi – atb jsem dostala 3 hodiny před porodem, aby bylo miminko chráněné, je třeba, aby to byly 4 hodiny. Druhý důvod byl pediatr – říkala, že ten, který má službu je proti ambulantním porodům a že mi to za tu hádku a nervy nestojí. Když půjdu ráno, bude to bez problémů.
S její pomocí jsem došla do sprchy, osprchovala jsem se, pak hned na sále za pomoci muže zvážila a změřila malou, s mým souhlasem vykapala oči a nakapal vit. K. Pak jsme s malou šli za pediatrem a potom na pokoj. Dennímu pobytu jsem se nijak nebránila, vlastně jsem vzhledem k tomu streptokokovi i byla ráda. A taky jsem byla hodně unavená.
Odpoledne přijeli sourozenci s naším starším synem a muž s nimi pak jel domů. V nemocnici byli i nadále všichni milí, pozorní. V noci jsem měla malou u sebe v posteli. Sestra, která jí přišla změřit teplotu a poslechnout srdce (kvůli streptokokovi to dělala každé tři hodiny) se nahýbala přes mě tak, aby mě ani malou nevzbudila. Takový přístup z Bulovky neznám (tam teda bylo i zakázané vzít si dítě do postele).
ODCHOD: Ráno po vizitě, kde jsem se dozvěděla, že jsme obě v pořádku, jsem sestře řekla, že bych chtěla jít domů. Sestra mě poprosila, ať počkám do konce vizit a promluvím si s panem doktorem. Byl to ten samý pediatr jako den předtím. Zeptal se mě na důvod, pak mi řekl, že děti mají být v porodnici 72 hodin. Pak zmínil rizika – streptokok, žloutenka, dehydratace kdyby nešlo kojení atd. Řekla jsem, že si toho jsem vědoma a že nás přijde domů navštívit PA. PA prý není lékař, rizika jsou. Znovu jsem zopakovala, že si toho jsem vědoma, ale že chci jít domů a prosím ho o sepsání zprávy. Na to mi řekl, že to nepůjde tak rychle, mám se prý posadit a probereme to spolu. Očekávala jsem strašení. Ale nic takového. Pan doktor se mnou bod po bodu probral možná rizika, jak se projevují, na co si dát pozor a co v případě komplikací dělat. Vysvětlil mi, co u miminka sledovat, kdy případně vyhledat pomoc. Vysvětlil žloutenku, kdy je třeba jednat, jak se projevuje atd. Naprosto věcně, v klidu, bez strašení. Reverz sepisoval přede mnou, pak jsem ho podepsala, dostala jsem i povídání, kde bylo vše sepsáno podrobněji. Sestřička začala chystat papíry. Za asi dvě hodiny jsem všechny papíry měla, na gynekologii to oznámila sestřička, takže tam jsem ani nemusela jít. No a po obědě už jsme byli doma :).
V sobotu i v neděli mě navštívila PA, zkontrolovala mě i miminko, zodpověděla otázky, které mezitím vyvstaly a celé to bylo velmi příjemné.
V pondělí jsem byla s malou u pediatry a s PA jsem domluvená na schůzce za týden.
Za sebe tedy můžu Neratovice rozhodně doporučit. Kdybych v porodnice musela zůstat, myslím, že by to tady bylo i příjemné. Personál je milý, usměvavý, ochotný a všímavý. Prostředí je taky fajn. :)

sobota 26. listopadu 2016

Příběh Markéty

Milé ženy, čtenářky těchto stránek, i já bych se s Vámi ráda podělila o svůj zážitek s ambulantním porodem ve Vyškově letos v květnu, kdy se nám narodila dcera Amálka.

Nejprve mám potřebu Vám napsat, jak jsem k rozhodnutí o ambulantním porodu dospěla. Jako u mnohých jiných to samozřejmě bylo zapříčiněno prvním velmi traumatickým porodem. Nemám v úmyslu nikoho z Vás děsit, ale mám potřebu Vám svůj zážitek popsat, aby se někdo další třeba nedopustil stejné chyby jako já, a to věřit bezmezně české porodní a farmaceutické mašinérii.

Svoje první těhotenství v roce 2010 jsem prožívala celkem v klidu a na syna jsme se velmi těšili. Koncem července, jednu velmi horkou letní neděli v podvečer, mi praskla plodová voda, bylo to zhruba 6 týdnů před termínem porodu a já neměla nachystanou ani tašku do porodnice. Zavolala jsem do Bohunic v Brně, kam to mám z domu nejblíž, a na příjmu mi řekli, že si mám zabalit a co nejdříve přijet. Přijeli jsme do porodnice, na příjmu mne vyšetřili, neměla jsem zatím žádné kontrakce a nevypadalo to, že se v nejbližší době bude něco dít. Po vyšetření nás poslali na porodní sál, kde jsme po zbytek večera a noci nespali a čekali, co bude dál, od večera v nezměněném stavu. Po ranní vizitě mi primář řekl, že dostanu tabletu na vyvolání porodu. Po jedné tabletě mi začaly do deseti minut příšerné bolesti, kdy hlavička miminka tlačila na pánevní dno a vůbec nic jiného jsem necítila. V mezidobí jsem dostala samozřejmě antibiotika a nějaké další preparáty do kapačky, nikdo mi pořádně neřekl, co, kdy, jak.. Na porodním sále se střídali různí lidé, nikdo se nepředstavil, vždy jen koukli, udělali, co bylo potřeba a odešli. Před polednem jsem už nemohla bolesti vydržet, přišla porodní asistentka a zeptala se, jestli chci epidurál. To jsem samozřejmě odkývala a myslela jsem už jen na to, abych měla vše zdárně a co nejrychleji za sebou. V tu chvíli jsem si stále myslela, že přece žiju v civilizované zemi, kde je zdravotnictví na vysoké úrovni a jsem v dobrých rukou. Když budu poslouchat doktory a dělat vše, co se mi řekne, bude vše dobré a brzy za námi.. Kolem 14 hodiny začaly synovi slábnout ozvy, na porodním sále se najednou objevilo hrozně moc dalších cizích lidí a syna ze mě najednou během několika minut přímo vytlačili. Byl malinký, přidušený a čekání na první pláč mi připadalo nekonečně dlouhé. Tuto vzpomínku jsem pak na pár let úplně vytlačila a radovali jsem se všichni z prvorozeného syna a vnuka Matýska. Jeho vývoj byl sice trochu pomalejší, ale po prvotních peripetiích s kojením a proplakanými nocemi to bylo spokojené mimčo. Všechny dovednosti nakonec vždycky zvládl a do doktorských tabulek se vešel, i když někdy s odřenýma ušima. Po Matýskových druhých narozeninách jsme pomalu začali pozorovat drobné odlišnosti proti ostatním dětem, které se stupňovaly, za půl roku přestal používat i pár slov, které do té doby normálně funkčně používal a začaly se objevovat příznaky poruch autistického spektra. Začali jsme zběsile běhat po doktorech a řešit, co se děje, jak se to mohlo stát a po zvládnutí prvotního šoku se mi vrátila zpět vzpomínka, jak na porodním sále čekáme nekonečně dlouho na první pláč našeho vytouženého chlapečka. Dneska je z Matýska krásný velký kluk, je s ním veliká legrace a troufám si říct, že je to i naše šťastné a spokojené dítě. Ale do života si sobou nese zátěž v podobě spousty odlišností. Moc doufáme, že se nám ho jednou podaří rozmluvit, abychom si lépe a jasněji rozuměli.

Sice se ve všech odborných publikacích dočtete, že nejsou známy příčiny vzniku autismu, ale já jsem po velké spoustě konzultací s odborníky v oboru porodnictví, psychology aj. přesvědčená o tom, že u nás PAS byla vyvolána přidušením při porodu a „farmaceuticky vedeným porodem“, kdy si porodníci pouze ulehčují práci tím, že na rodičkách zbytečně vyzkouší spoustu léků, které nejsou vůbec potřeba a ulehčí si tím svoji práci. Místo hromady chemie by přitom stačil pouze LIDSKÝ přístup, klid a pohoda. Při všem pátrání jsem mj. zjistila, že v propouštěcí zprávě z nemocnice nemáme uvedené ani přidušení u porodu, ani napíchnutí syna hlavičkou na CTG sondu, ze které měl obrovskou ránu a která se pár týdnů hojila. S tím se mi nabízí spousta dalších otázek, ale už asi nemá smysl je tu dál rozebírat.

Toto byla má zkušenost, která mne vedla k ambulantnímu porodu s porodní asistentkou. I přes naši předchozí zkušenost jsem si netroufla na alternativnější způsob porodu, ale s celým průběhem jsem nakonec naprosto spokojená a musím říct, že proběhl přesně podle našich představ.

Amálka se mi narodila letos v květnu pátý den po termínu porodu ve čtvrtek v šest hodin odpoledne. Ráno jsem vstala a měla jsem pocit, že se možná něco děje. Pro jistotu jsem zavolala porodní asistentce, i když po dvou předchozích poplašných zprávách jsem si říkala, uvidíme, co z toho bude…. J. Dopoledne jsem si stihla zajít ještě na poštu a ke kadeřnici. V kadeřnictví jsem sice už neměla úplně dobrý pocit, ale říkala jsem si, že to raději ještě zvládnu, protože v dalších dnech se tam určitě nedostanu a přes ofinu už pak budu jistě šilhat J. Po cestě z města zpět domů jsem už tušila, že dneska to BUDE ono. Doma jsem si zkusila napustit vanu, zavolala partnerovi, aby přijel z práce a domluvila se s PA, co dál. Po obědě jsem ještě rychle sehnala hlídání pro syna, kterého mi zrovna vezli rodiče domů, protože v noci odjížděli na dovolenou, všem rozdala úkoly a vydala se do Vyškova. Po cestě do Vyškova jsme se stavili u PA, aby mi pro jistotu ještě potvrdila, že tentokrát to opravdu není planý poplach a v dopravní špičce po třetí hodině odpoledne jsem si už pak jen celou dobu říkala, ať to všechno dobře dopadne a nadávala všem kamionům, které se nám na dálnici pletly do cesty. V porodnici na příjmu nás kolem 16 hodiny čekala nachystaná PA, která dorazila 10 minut před námi, zavedla nás do porodního boxu a tam už šlo vše velmi rychle. Porod proběhl přirozeně bez medikace, jakýchkoliv poranění, natržení, nastřižení, pouze s porodní asistentkou a před 18 hodinou se nám narodila Amálka. Po porodu jsme si s partnerem užili krásné 2 hodiny klidu a pohody s miminkem. Na propuštění jsem se dohodla s lékařem ráno po vizitě. Vše proběhlo v pohodě a po obědě jsme čekali doma na Matýska, až přijde ze školky J. Velký dík patří naší porodní asistentce Laďce Ryšavé z brněnského Mamicentra. Se vším nám moc pomohla a poradila přesně podle našich představ. O víkendu nás navštívila, udělala odběr z patičky a překontrolovala miminko i mne po ambulantním porodu.

čtvrtek 13. října 2016

Příběh Elišky

V březnu roku 2014 jsem porodila své první dítě v podolské porodnici. Absolvovala jsem s manželem předporodním kurzem Ivany Königsmarkové, kde jsme si ujasnili, jak si příchod našeho dítěte představujeme. Myšlenka ambulantního porodu se v nás usídlila a počítali jsme s ním, pokud to bude možné.
Dodnes vnímáme ambulantní porod jako alternativu k domácímu porodu. Něco mezi domporodem a porodem v porodnici.

Nezjišťovala jsem si nic předem o přístupu porodníků a PA v podolské porodnici. Nezajímalo mne to. Měla jsem připravený porodní plán, když jsem přibližně v 39. tt navštívila Podolí poprvé. Má návštěva byla pouze za účelem sepsání porodopisu. Nechtěla jsem žádné vnitřní vyšetření kromě párvteřinového UZ, podepsala jsem několik reverzů (vnitřní vyšetření, test na GBS, monitor atd.) a odešla jsem. Vrátila jsem se sem až k porodu (42+0). Byla jsem v péči porodní asistentky od 35. týdne; do 32. týdne jsem navštěvovala svou gynekoložku. Moje rozhodnutí být v péči PA bylo naprosto klíčové pro přípravu na přirozený porod.


Je potřeba se na ambu porodu domluvit s porodnicí předem?

Není. Při své jediné návštěvě jsem tuto možnost nezmínila, ani se mne na ni nikdo neptal. První přijetí mezi pacientky probíhalo spíše stylem mydlení dat do počítače. Neřekla jsem, že mám porodní plán ani jsem ho s nikým nekonzultovala.

Co k ambulatnímu porodu musím nutně mít?

Nutně nic. A tak můžete jít. Z věcí, které se vám mohou hodit k hladšímu odchodu: čisté civilní oblečení pro vás a šátek na nošení. Mnohem lépe se vám bude hovořit s personálem nemocnice, když budete převlečena do civilního šatstva a s přivázaným dítětem na sobě. Hodí se vám autosedačka pro novorozence.

Hodí se vám rozumět průběhu přirozeného porodu, abyste vůbec mohla pak odejít po svých domů. Vědět, co na vás mohou zkoušet a jak tomu předejít. 

Měla jste porodní plán a dodržela ho porodnice?

Plán jsem připravený měla. Přijeli jsme do porodnice na prahu mé druhé doby porodní s kontrakcemi po 1-2 minutách a úplně otevřeným hrdlem. Nám přidělená PA se nám na sále představila, a když jsme ji pověděli, že máme porodní plán, řekla, že tuší, co v něm je a že se určitě dohodneme. Porodní plán se týkal i novorozence a případné péče na odd. šestinedělí. Tedy část, týkající se porodu, nikdo nečetl, až po porodu pediatrička plán četla a dodržela ho.
Na doporučení mé duly jsem se soustředila na ty body plánu, na kterých jsem bezpodmínečně chtěla trvat. Jednalo se o stálou přítomnost manžela a duly, nepřála jsem si epiziotomii, Hamiltonův hmat ani Kristellerovu expresi a trvala jsem na plném bondingu, nekapat dezinfekci do očí dítěte a podat vitamín K orálně.
V plánu byl i bod o počtu osob na sále. Podle mne jich na mě bylo moc, ale toto jsem si uvědomila až po porodu.

Jak probíhá ambu porod?

Porodíte a řeknete, že jdete domů. Zbytek činnosti je jen na personálu. Vy prostě jen jdete domů. Je třeba zmínit, že nám přidělená místní PA byla příjemná a při vyslovení našeho přání jít domů, jen řekněme posmutněla a řekla, že jsme to klidně mohli říct předem. To je jen fakt. 
Nicméně jsme měli na zřeteli, že pokud máme v úmyslu ambulantně porodit, je lepší toto sdělit až po porodu. Musím Vás však ujistit, že jsme chtěli odejít z porodnice pouze za podmínky, že syn bude prohlášen za zdravého a já se budu cítit na odchod. Jelikož své tělo dobře znám, jsem dárce krve (tzn. vím, že zvládnu krevní ztrátu do 0,5 l krve jako nic) a mám zdravotní vzdělání, dovedla jsem odhadnout svůj stav a tak jsme čekali po porodu na standardní ošetření dítěte pediatrem a výslovně jsme se ptali na zdravotní stav dítěte. Ano, je to zdravý chlapec, řekla pediatrička a zeptala se, zda ho mají vykoupat. V tu chvíli jsme řekli, aby ho jen otřeli a že jdeme po ambulantním porodu domů.
Porodník i pediatr nás emotivně informovali o případných komplikacích s předčasným odchodem z porodnice. Jen jsme poslouchali a nic neříkali, maximálně, že si jsme všeho vědomi. Podepsali jsme několik reverzů.
NIKDY NIKOMU NIC NEVYSVĚTLUJTE. Opakujte svoje rozhodnutí.

Za jak dlouho po porodu můžete jít domů?

Pokud se rozhodnete odejít, je to jen na Vás, kdy. Nemusíte čekat na příchod žádného lékaře, ani nikoho jiného. My jsme pouze ve slušnosti počkali, až sepíšou reverzy a jiné dokumenty. Já se mezitím vysprchovala a oblékla. Dula s manželem se postarali o syna a vyšlo to tak, že jsme asi 4 hodiny po porodu odpočívali v našem domově.
Vždy musí být na oddělení přítomen lékař, který vám vypíše zprávu a propustí vás. Kdyby tam nebyl, nesplňovalo by oddělení zákonná kritéria provozu a tudíž by muselo být oddělení zavřeno. Není třeba ani čekat na opravu tiskárny, aby vám vytiskli porodopis a zprávu o novorozenci. Pro tyto dokumenty se může manžel/otec dítěte zastavit příští den sám.

Přišel se na Vás podívat Váš pediatr? A musela jste mít s sebou do porodnice list s tím, že převezme péči za ambulantně porozené dítě?

V těhotenství jsem si domluvila péči u pediatričky v našem obvodě, která nevěděla, že se bude jednat o ambu porod. Když pak přišla k nám domů, zjistila tuto informaci až u nás doma. Nevadilo jí to, chlapce prohlédla. Když jsme pak přišli k ní do ordinace, doporučila nám vyšetření očí, uší a kyčlí. Tato vyšetření prý dělají v porodnici.
V Podolí po nás žádný „doklad“ o převzetí do péče pediatra nevyžadovali, téměř jim i bylo jedno, jak se jmenuje naše pediatrička. Ani jsme takový doklad neměli s sebou. Kdyby ho náhodou chtěli, myslím, že by nám to v odchodu nezabránilo.

Jaký jste z ambu porodu měla pocit?

Jestli si myslím, že bylo lepší odejít domů, než zůstat na oddělení šestinedělí, byť třeba na nadstandardu? Jistě! Byla jsem si jistá, že se o dítě postarám. Utvrzoval mne v tom fakt, že jsem se občas postarala o malou neteř a že jsem měla kolem sebe milé lidi, na které jsem se mohla spolehnout, kdyby „něco nešlo“.
Doma mi první 3 týdny pomáhali maminky a manžel. Necelých 15 hodin po porodu nás navštívila PA, která mne měla v péči od 35. tt. Přišla pak ještě jednou a byla mi stále k dispozici na telefonu, stejně tak moje milá dula.

Jaká je porodnice v Podolí v oblasti poskytování ambulantního porodu?

Mohu hovořit jen ze své praxe a z toho, co se o porodnici píše a kdo co říká. Porodnice v Podolí se specializuje na nemocné maminky nebo miminka, na vícečetná těhotenství a v tomhle ohledu porodnici vnímám jako špičku a jsem ráda, že taková péče existuje.
S ambu porodem se zřejmě setkali nebo setkávají. To usuzuji z toho, jak s faktem, že chceme předčasně odejít, nakládali.

Nebála jste se vzít děťátko hned domů?

Nebála. Měla jsem strach zůstat s cizími lidmi a cizími názory a ten byl daleko větší než strach z toho, co já prvorodička si s miminkem doma počnu.

Co když budou chtít propustit jen mne a dítě ne?

Pokud není dítě v bezprostředním ohrožení života, není třeba ho držet v nemocnici. Vedou vás k tomu tyto důvody. Vy rodiče jste jeho zákonní zástupci a odpovědnost za něj máte vy, ne lékař. Lékař odpovídá za provedení svých úkonů a léčby, postupů v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a medicíny. 

Malá poznámka. Pokud se s vámi někdo dlouhosáhle dohaduje nad dítětem, že je v bezprostředním ohrožení života a přitom nekoná fyzicky nic na jeho záchranu, asi to dítě nebude bez prostředně ohrožené na životě.
Velká poznámka. Rozmáhá se nám tu nešvar, kdy jsou medici a záchranáři mezi sebou nabádáni, aby stanovovali podezření na ohrožení na životě, zapsali to do dokumentace a získali tak převahu nad vámi a dítě pro sebe do péče. O tomto nešvaru existují zápisy z konferencí, které se šíří po internetu. Bojí se tolik právního postihu za neposkytnutí péče, že jsou nabádáni k jiné trestné činnosti. 
Výsledkem bude nepotvrzené ohrožení a ztracený čas tam, kde být s dítětem nechcete. Co s tím? Pokud jste jednou rozhodnuti odejít a nemáte-li do té doby pochybnosti o zdraví svého dítěte, už ho nedávejte z ruky. Péče o jeho zdraví je ve vašich rukách.

Jak jste zařídili screening krve z patičky?

Papíry, na které se nabírá krev novorozence, jsme dostali při propouštění z porodnice. Příchozí pediatrička souhlasila s tím, co PA pozvaná k nám domů sama navrhla, tedy, že nabere ona (PA) krev sama a my papíry s krví odneseme do ordinaci pediatričky. Odsud budou poslány do laboratoře. Tak se stalo. PA napíchla jehličkou patu a odebrala pár kapiček. My jsme papíry odnesli do ordinace. Pro příště, krev už naberu sama, protože umím dávat i.m. a s.c. injekce. Jen jako novorozená maminka jsem neměla odvahu.

Měla jste z něčeho strach?

Před porodem jsem se bála, že narazím v porodnici na nepříjemné a neznámé lidi. Podařilo se mi účinně se strachem bojovat pomocí faktu, že budu mít při porodu manžela a dulu. Po přirozeném a krásném porodu jsem přesto doma prožila poporodní blues, ale moje maminka a dula byly báječné v „léčení“ tohoto smutku.
Myslím, že jsem vlastně z ničeho neměla strach. Cítila jsem se dobře, jsem zdravá žena a synovi se dařilo v bříšku také dobře.

Pokud má člověk strach ze situací kolem těhotenství-porodu-šestinedělí, může mu pomoci rozptýlit obavy to, že se pokusí porozumět, pochopit a nechat vysvětlit vše, čemu nerozumí. Měli byste se ptát a vybírat si odpovědi těch lidí, kterým důvěřujete. Člověk se většinou bojí toho, co nezná a čemu nerozumí.

Jak vypadá česká žena 4 hodiny po ambulantním porodu?

Je nenalíčená, rozcuchaná, ale šťastná. Nic ji nebolí, protože bolest necítí. Určitě bych vypadala jako vévodkyně Kate, kdyby na mne mířily kamery. Stačí se namalovat a učesat. Ta paní vedle je moje přítelkyně dula Eliška.


----

(Tento článek je určen všem, kteří se chtějí dovědět více, o tom, jak ambulantní porod může probíhat v České republice.)