pondělí 23. října 2017

Příběh Nikoly

Matěj se nám narodil 17. 10. 2017 ve 22:47. A hned nám dal najevo, že on se se asi životem mazat nebude :)
Sice jsem byla druhorodička, ale prvního syna jsem od prasknutí vody porodila za 13,5 hodiny, tak jsem si říkala, že druhé miminko ultra rychle na svět určitě nepřijde. No.. člověk míní, osud mění :) prostě těhotenství a porod řídí samo miminko :)
V prvním těhotenství jsem neznala žádné bolesti, ani poslíčky, kdežto teď jsem si poslíčků posledních 14 dnů užívala fakt hojně, a to hlavně ve večerních hodinách. Zároveň mi po celou tu dobu odcházela i hlenová zátka. Takže když mě začalo bolet v úterý někdy před půl osmou hodinou břicho, nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Za cca 20 minut znovu, se stejnou intenzitou a ještě se přidala bolest v kříži. A po 20 minutách zase... Tak říkám manželovi, že asi druhý den do práce nepůjde, že nejspíš pojedeme rodit :) ale že uspim staršího syna, dám si procházku se psem a horkou vanu a teprv se uvidí. Během uspávání syna se bolesti zintenzivněly a intervaly zkrátily na cca 10 minut, tak jsem napsala mámě, která měla v případě porodu hlídat, ať je v pohotovosti, že už to asi přichází ❤ Po uspání jsem šla ven. Když jsem během ani ne 15 minut procházky měla už druhou kontrakci po cca 6 minutách, zavolala jsem mámě, že je to určitě tady, ať se sbalí a počká na příjezd manžela, který ji naloží a přiveze k nám. 
Mezitím jsem si sbalila posledních pár drobností, zkontrolovala, zda mám porodní plán a veškeré dokumenty rakovnické porodnice sbalené a snažila se každou kontrakci procítit, protančit a prozpívat, což mi opravdu pomáhalo. 
Manžel se s mamkou vrátil po cca 20 minutách, já si počkala na jednu kontrakci, zavolala do Rakovníka, zda mají volno, rozloučila se s mamkou se slovy "Tak to v tohle dnešní pěkný datum už nestihneme, ale 18 taky dobrý" a vyrazili jsme. Bylo něco málo před desátou hodinou. Na porod jsem se vyloženě těšila. Vybrala jsem si Rakovník, protože jsem chtěla rodit do vody a také kvůli jejich respektujícímu přístupu k přirozeným porodům.
V autě jsem si vlezla na zadní sedačky, jelikož jsem nemohla normálně sedět a také jsem si říkala, že vzadu zvládnu tu hodinku cesty mnohem lépe.
Ještě jsem zaslechla manžela, jak říká, že to bere přes Prahu tunely, že to bude rychlejší, odeslala jsem pár sms rodině, že jedeme rodit a opět se snažila soustředit se na kontrakce. Což mi už ale vůbec nešlo. V autě bylo málo prostoru, nemohla jsem se nijak uvelebit a hrozně mi vadily rychle se mihotající světla za okny. A taktéž bolesti už byly mnohem méně snesitelnější a intervaly kratší-poslední jsem změřila po 3 minutách. A ve chvíli, kdy tělo začalo lehce tlačit, mi došlo, že do Rakovníka to nestíháme ani náhodou. Zakřičela jsem na manžela, že rodím a během asi 5 sekund se musela rozhodnout, jestli zkusíme stihnout Podolí, nebo jestli to odrodíme sami v Blance :) Takže Podolí. Musím přiznat, že jsem se obávala. A taky oprávněně.. Kdybych si nestála tvrdě za svým, personál si se mnou udělá, co sám uzná za vhodné bez náznaku přirozeného porodu. Ale popořadě-do Podolí jsme dojeli, na parkovacím lístku čas 22:24. Ve výtahu mi odteklo trochu vody s krví. Z výtahu jsem stěží došla do chodby, opřela se o židle a vyslala manžela na příjem. Asi dvě minuty trvalo přesvědčování, že už opravdu nejsem schopná chodit na vyšetření, jelikož cítím, že rodím a že už mám snad hlavu mezi nohama.. Když jim to došlo, tak najednou se tam seběhlo asi 5 lidí, že mě odtáhnou podpaží aspoň na porodní sál. Odmítla jsem, že to nedám a hlavně mi to nepřišlo důstojné. Tak dovezli křesílko. Říkám, že nemůžu sedět. Prý ale musím. No fakt to nešlo.. Tak jsem si na křesílko alespoň klekla a konečně mě odvezli na sál. Následoval asi 20 sekundový monitor kvůli kontrole dítěte a dohady ohledně volby polohy (snad si nemyslíte, že budete rodit vestoje?? Cože? Vkleče? Neexistuje) a mohla jsem jít rodit. Praskla mi konečně pořádně voda, cítila jsem obrovskou úlevu.. 
Mezi tlačením říkám PA o bondingu a dotepání pupečníku. Opět něco ve smyslu, že se uvidí, prý kvůli zkalené plodovce. Načež jsem odvětila, že to ani náhodou. Že to tak prostě bude. Malého jsem porodila na asi tři až čtyři zatlačení. Ve 22:47, tedy 23 minut po průjezdu bránou a cca 10 minut po příchodu na porodní sál.
Porodní asistent mi syna chtěl zabalit do jednorázové podložky. Odmítla jsem. Že takhle se nebonduje.. chtěl se s námi dohadovat, už musel zakročit i manžel. Stejně tak prý neexistuje ošetření dítěte na těle matky. V českých porodnicích se to prostě neprovádí.. 🙈
Stejně tak by mi prý mělo stačit 3minutové tepání pupečníku, že WHO to takto doporučuje 🙈 Porod byl fakt fofrovej, možná kdyby byl prostor k předložení a prodebatování porodního plánu, probíhala by naše komunikace jinak. Otázkou však je, jak by byl PP touto směnou respektován.
Na sále nás nechali v klidu celé dvě hodiny, jen asi dvakrát přišla PA, aby mě, kvůli větší krevní ztrátě během porodu, zkontrolovala. Po dvou hodinách se mě zeptali, zda zůstáváme, či chceme jít domů. Asi se mě chtěli zbavit :) 
Řekla jsem, že přes noc zůstaneme.. Zpětně si říkám,že jsme mohli odejít hned, ale co už.. odešli jsme na oddělení šestinedělí, absolvovali-dle mě ve dvě ráno naprosto zbytečné, vzhledem ke spícím maminkám na pokoji-poučení péče o novorozence a už se s Matýskem až do rána tulili v posteli -samozřejmě přes zákaz :)
Ráno, po obou dvou vizitách, jsem poprosila o připravení papírů, že si přejeme odejít domů. Následovalo nutné poučení o rizicích předčasného odchodu, po kterém bych, jako nezkušená, zůstala pro jistotu v porodnici minimálně měsíc (je mi líto maminky,co byla na pokoji se mnou..) a poté vystavení papírů a odchod domů ❤❤❤ a po 15 hodinách od porodu už jsme se s oběma syny tulili doma ve vlastní posteli❤
Energie mám doteď na rozdávání a vůbec se necítím, že bych rodila teprve před 6 dny.. bolest to byla neskutečná, mnohonásobně silnější, než u prvního porodu, přesto se cítím naprosto báječně. 
První porod byl fajn (taky Podolí, ale lepší směna), druhý jsem si vysnila ještě lepší, ale Mates se rozhodl, že to vezme do svých rukou a zařídil to prostě jinak :) Každopádně jsem ráda, že jsem věděla, co chci, a jela rodit informovaná a připravená, a že jsme si obhájili to, co jsme si přáli❤ a brzký odchod z porodnice byla opravdu ta nejlepší volba ❤

úterý 10. října 2017

Příběh Eleny

Rodila jsem v březnu 2017 své první miminko. Rozhodla jsem se rodit v Rakovníku pouze ve společnosti svého muže a PA. Příprava na porod u mě proběhla velice důkladně a manžela jsem připravila tak, že jsem nás přihlásila na kurz Ivany Königsmarkové.
Ambulantní porod tak nějak sám vyplynul z mojí povahy a z potřeby soukromí a domácího komfortu. Tím, že jsem ambu porod plánovala, byla jsem i dobře obeznámená s podmínkami, které si porodnice klade. Mají tam odchod po 12 hodinách a chtějí papír o převzetí novorozence do péče od budoucí(ho) pediatry/pediatra. S papírem jsem osobně neměla problém. Dětská lékařka, se kterou jsem byl domluvená, bez problémů podepsala. Čas odchodu z porodnice jsem se rozhodla řešit až po porodu (pokud bych porodila ráno, nezůstala bych 12 hodin).

Samotný porod proběhl dobře, moje porodní přání bylo dodrženo. Až na občasné courání jiné PA (doplňovala jakési vybavení na sále, mě si nevšímala, já jí bohužel vnímala velice), jsem byla celou dobu sama pouze s mužem a občas se stavila naše PA. Na závěr porodu byli přítomni i gynekolog, dětská lékařka a ještě nějaký personál. Všichni doběhli ale až ve chvíli, kdy jsem už svou dceru měla u sebe na hrudi. Přítomnost ostatního "porodního" personálu na závěr porodu má porodnice Rakovník také ve svých podmínkách. Tady jsme se s PA domluvili, že to uděláme stylem vlk se nažral a koza zůstala celá, prostě byli zavoláni až na poslední chvíli, v mém případě, až když byla venku hlavička.

Bezprostředně po porodu mi moje PA podala dcerku a nechala dotepat pupečník. Gynekolog chtěl stříhat pupeční šňůru hned, ale spíš si myslím, že už tak nějak ze zvyku (bývalý zaměstnanec Bulovky) a nijak dotepání nebránil, když ho PA upozornila. Dětská lékařka ihned začala informovat o vykapání očí a podání vitaminu K (oboje jsem v porodním přání odmítla). Vzala jsem informace na vědomí a znovu odmítla. Lékařka nenaléhala. Dceru potom zvážili, měřit jsme nechtěli. Proběhl bonding na sále a poté "ubytování" na šestinedělí. Vzhledem k tomu, že už bylo 7 hodin odpoledne, rozhodla jsem se přespat v porodnici. Cítila jsem se na to a už jsem chtěla mít po porodu chvíli klidu a neřešit další papíry a přesuny a jiné logistické věci. Dceru jsem měla u sebe na pokoji v mojí posteli. Dětská sestra mě poučila o použití dětské postýlky s monitorem dechu. Ačkoliv nijak neapelovala na její používání, měla jsem z ní pocit, že nese dost nelibě to, že mám miminko v posteli.

Noc proběhla v klidu, druhý den ráno vše směřovalo k našemu odchodu. Personál nemocnice věděl o mém přání ambulantního porodu. Všichni, s kým jsem ten den mluvila, sami aktivně připravovali papíry a chodili mě informovat o tom, jak propouštění probíhá, přičemž se omlouvali za zdržování (kvůli vizitám). Před nikým jsem nemusela svůj požadavek obhajovat, všichni byli milí a ochotní. O případných komplikacích mě poučili, ale nikdo nestrašil. Štítky ke screeningu mi nenabídli, předpokládám, že věděli, že odběr provede moje PA.

Co se týče toho jak proběhl samotný porod a následné propuštění, byla jsem spokojená. Nicméně podle mě velkou roli hrálo to, že mne doprovázela nemocniční PA (externí). Tipuju si, že tak 80% požadavků za mě vykomunikovala ona a mám tím na mysli i to, že kolem sebe šířila pohodu a dobrou náladu. Současně s mým porodem probíhal ještě jeden a tam bohužel nebyla valná většina z porodního přání dodržena. Rakovník má určitě dobře našlápnuto, ale ani tak bych tam bez podpory PA rodit nechtěla. Ještě pořád je tam personál, který používá nevhodné postupy a i tam je to pořád o tom, na koho narazíte. Nicméně přirozený ambulantní porod je v Rakovníku možný.

pátek 29. září 2017

Příběh Michaely


Ráda bych se s vámi podělila o svůj porodní příběh, který se odehrál 26. září v pražské porodnici v Podolí. 

Do porodnice jsem přijela cca den a půl po odtoku plodové vody. Už jsem se neodvažovala čekat déle. Nevypadalo to, že by se porod nějak sám rozjížděl, jela jsem tedy do porodnice bez kontrakcí a s plným vědomím toho, že porod bude indukovaný. 

Nejdříve vyvolávací tabletou, která mi sice nastartovala kontrakce, ty ale po pár hodinách začaly slábnout. Než jsem se konečně dostala na porodní box, byla jsem prakticky opět bez kontrakcí. PA nasadila oxytocin a pak už se to naštěstí rozběhlo. Měla jsem natrénováno s aniballem, tak jsem příchozí doktorce řekla, ať mě jako prvorodičku preventivně nestříhá. S balonkem nacvičeno 33 cm, malý měl hlavičku 34 cm, takže se rodil fakt krásně. Byla jsem úplně bez poranění. Když jsem se po dvou hodinách zvedla a šla se osprchovat, připadala jsem si, jako bych ani nerodila. Nic mě nebolelo, nepálilo… prostě paráda. 

Poté, co jsme s partnerem oznámili, že odcházíme, nás nikdo nezadržoval, nezastrašoval ani nevyhrožoval. Chtěli pouze vědět, zda si jsme odchodem opravdu jistí, aby nám mohli připravit propouštěcí papíry. Mezitím, co jsme se chystali k odchodu, nás přišla pediatrička poučit o možných rizicích a podala informace, která vyšetření si musíme s miminkem oběhat. 

Zajímalo je jméno registrujícího pediatra, které také zapsali do negativního reverzu. S přístupem personálu porodnice Podolí jsem byla maximálně spokojená. Nikdo se na nás nekoukal jako na rebely, naopak - proběhly pouze úsměvy, gratulace, přání, ať se nám daří a i po podepsání reverzu mi nabízeli občerstvení. 

Sice můj porod neproběhl kompletně dle mých představ, ale nezlobím se, protože vím, že bez podané medikace by neproběhl snad vůbec. 

Děkuji všem tady ze skupiny za vaše příběhy, informace a postřehy, díky kterým jsem měla možnost se připravit na svůj vlastní ambulantní porod a porodnici opouštěla jako šťastná a silná žena. 

Syn Nikolas - 26. 9. 2017, 2.940 g, 49 cm :-)

středa 27. září 2017

Příběh Markéty

Podělím se s vámi o zkušenost s ambu porodem v Liberecké nemocnici.
V sobotu v 1:52 v noci se nám tam narodila dcera Viktorka. Přiznám se, že se mi nechce moc sdílet celý zážitek z porodu. Vedla ho velmi nepříjemná porodní asistentka, která mi nevyhověla naprosto v ničem. Porod byl překotný, přesto se ho snažila urychlit, co to šlo. Od odtoku plodové vody, tlačení, poloha vleže, žádné dotepání pupečníku, tahání za placentu atd. Každý úkon doplňovala nepříjemnými komentáři a v jednom kuse mne schazovala. No je to za mnou, dcerka zdravá, nechci se k tomu víc vracet. 
S propuštěním nedělali nejmenší problém. Asi hodinu po porodu, když se dozvědeli, že chci AP, nabízeli vystavení papírů a na malou se přišla podívat dětská doktorka. Opět nabídla papíry a poučila me o rizicích. V podstatě mi tak byl umožněn odchod do jedné hodiny po porodu a na to jsem se opravdu necítila. Domluvila jsem se, že s malou zůstaneme do dopolední vizity a odejdeme potom.
Dostaly jsme spolu pokoj, kam za námi chodila moc hodná sestřička, která mi i ve čtyři ráno obstarala snídani :) Během dopoledne prohlédli mne i malou. Cca po 12. hodině přišel primář dětského na vizitu, malou zkontroloval, opět mne poučil o rizicích, vše poddal mile, profesionalně. Do 20 minut byly vyřízeny papíry a my oficiálně propuštěny.
Abych to shrnula. Až na jednu čarodějnici, která ale pro mne byla zásadní a zkazila mi porod, bylo vše v pohodě. Na ostatní personál si stěžovat nemůžu, spíš jim patří mé poděkování.

čtvrtek 31. srpna 2017

Jak k nám přišel Radeček

Dlouhou dobu mi hrozil předčasný porod. Poslední dva měsíce jsem každý den cítila, že už to určitě dneska bude. Termín porodu vycházel na 21.8.2017 – výročí okupace. Moc jsem doufala, že mi naše miminko udělá radost a budeme mít doma malého okupanta. Využila jsem babské rady k vyvolání porodu několik dní před termínem, ale zbytečně. Až v den termínu a po dalších vyvolávacích pokusech se kolem 16h. začalo něco dít. Tvrdnutí břicha sice přicházelo už několik měsíců, ale nikdy v tak pravidelném rytmu. Jako vždy jsem i dnes napsala naší dule, že určitě rodím. Ta už mě (po předchozích zkušenostech) brala s rezervou a opět doporučila sprchu. Vlny se po koupeli ustálily na 7-8 minutách a bylo tedy jasno, že OPRAVDU rodím.

Po 9 měsících válení mě z nepochopitelných důvodů přepadla potřeba chůze, tak jsme s manželem a prvorozeným synem vyrazili ven, kde už byla tma. Procházkou se čas vln zkrátil na 3-4 minuty a nabraly na intenzitě. Snažila jsem se je prodýchat, ale bolest mě začínala válcovat. Následoval návrat domů, další koupel a oholení těla, kterému jsem úspěšně odolávala už měsíc. Byla to fuška, ale všechno se zdařilo, aniž bych vypadala jako po nástřihu. Manžel zavolal dulu a mě vyděsilo, že nemáme vytřeno a bude nás vidět jako čuňata. Teď je mi jasné, že je to přesně to, co Šárka řeší, když jede k porodu. Ale v tu chvíli mě opustilo racionální uvažování a s kontrakcemi po dvou minutách, které mě vždycky zlomily v pase, jsem šůrovala podlahy. Na cestě bylo i hlídání pro prvorozeného syna a mě zachvátil smutek, že se s ním musím rozloučit. 
Když si hlídací teta odvezla našeho chlapečka, nabraly vlny na intenzitě a já je přestala zvládat. Šárce jsem trhala kapsy na kalhotách a ji i mého manžela pokousala. Nějak jsem tu bolest potřebovala ventilovat. Bylo před třetí ráno a my se přesunuli do nemocnice. 
V porodnici nás přivítala rozespalá sestra a PA, která mi vůbec nebyla sympatická. Už jsem ji párkrát viděla a bylo mi jasné, že ji k porodu nechci. Ale v noci jsem si opravdu nemohla vybírat. Vlny byly v porodnici tak intenzivní, že už mi bylo jedno, jestli u porodu bude tahle PA, nebo nějaký terorista. Podle dr. jsem byla otevřená na 7-8cm. Po nepříjemném příjmu, kdy jsem pořád poslouchala, že nesmím být sobec a jde v první řadě o dítě, nás PA odvedla na porodní box. Tam nám na štěstí přestala asistovat. 
Dula hned zavelela, ať jdu do sprchy. Bylo úžasné, že jsem mohla vypnout a poslouchat „rozkazy“. Sama jsem v tu chvíli nedokázala rozhodnout vůbec nic. Vlny byly opravdu silné a já začala kňourat, že jdu domů a že jsem si to rozmyslela. Šárka mě utěšovala, že už to nebude dlouho trvat a můžeme očekávat prasknutí vody. Nechápala jsem, jak se to dá poznat, když jsem ve sprše, ale plně jsem věřila mému pokousanému doprovodu. Za chvilku k protržení vaku došlo a já to překvapivě poznala. Šárka na mě houkla, ať hned vylezu, jdu na lehátko a zavolala naši milounkou PA. 
Měla jsem v plánu rodit na boku, ale ani nevím proč, byla jsem na zádech a cítila nutkání tlačit. Mezi odchodem ze sprchy a prvním zatlačením proběhly dvě vražedné kontrakce, které si pamatuji jen matně. Na první zatlačení vylezla hlavička našeho slunečního miminka. Nebyl u nás žádný dr. a já měla pocit, že rodím úplně sama a moje dítě nikdo nechytá. Slyšela jsem, jak PA říká, ať ještě rychle zatlačím, aby si miminko v porodních cestách nezlomilo vaz (to opravdu řekla). Naprosto překvapivě ho PA chytla. Dala mi ho do náruče ve 3:40 a až když jsme se mazlili, dorazil porodník a personál z novorozeneckého oddělení. Syn byl na světě necelou hodinu po příjezdu do porodnice, aniž bych měla zranění.

Měla jsem sepsané porodní přání ohledně bondingu, ale to bylo v tu chvíli jedno. Radeček byl u mě a nikdo by mě nedonutil ho dát z ruky. Zamilovala jsem se do něj hned. Dr. od miminek se mě zeptal, jestli by mu mohl dát monitorovací pásek na nožičku a že nás pak nechá v klidu. Placenta se odloučila 6 minut po porodu syna a bez léků. Za chvilku jsme zůstali sami. Já s Ráďou v náručí, manžel a naše zlatá Šárka. Sice měla v plánu odejít, ale čekala ji ještě nějaká práce s placentou a byla mi její společnost moc příjemná. 
Po dvou hodinách mazlení a klidu jsem se šla s PA vysprchovat. Přišel dr. a zeptal se, jestli může naše miminko vyšetřit. Proběhlo vážení i měření, ale bylo to tak rychlé, že si Radeček ani ničeho nevšimnul. Moc mě potěšilo, že jsme byli u vyšetření oba s manželem.
Když bylo na sále všechno hotovo, odvedla nás sestra na pokoj šestinedělí, kde jsem se synem zůstala do druhého dne a po cca 30 hodinách hospitalizace požádala o propuštění. Na personálu bylo vidět, že s tím nesouhlasí, ale nikdo si nedovolil brblat hlasitě. Dr. mě informovala o možných rizicích, ale nešlo o žádné strašení. Byla to prostá fakta. Podepsala jsem všechny papíry, zavolala manžela a začala balit. Při odchodu nám všichni přáli jen to nejlepší. Opravdu skvělý přístup. Během pobytu v nemocnici mi sestry občas dávaly nevyžádaná doporučení, ale žádná z nich neprotestovala, když jsem je neposlechla.

Cestou domů mi bylo do breku. I u prvního syna jsem přesun domů probrečela, ale ze strachu jak to zvládnu. Teď brečím štěstím. Většinu dne ležím vedle Radečka a bulím jak želva. Jeho dokonalost mě snad zabije. Jenom vedle něj ležím a koukám, jak dýchá. Občas ho pohladím a cítím, jak je jeho kůže jemná a hebká. Ležím a bulím. Už se moc těším, až to dopíšu a půjdu si k němu zase poplakat. Ty hormony jsou boží věc..

pondělí 28. srpna 2017

Potřetí, ale poprvé bez pachuti hořkosti

Přestože jsem rodila potřetí, teprve poprvé si z porodu odnáším jen pozitivní vzpomínky, krásně na duši a žádná negativa.
Můj příběh je delší, vypsat se byla účinná terapie.

Své dvě starší děti jsem rodila ve velké pražské porodnici Na Bulovce. K prvnímu porodu jsem šla naivní s myšlenkami, že personál ví, co dělá a určitě by mi zbytečně neškodil. I po porodu mi připadalo, že je vše v pořádku. To, že jsem čtyři měsíce bojovala o kojení, vůbec mě to netěšilo, vztah s dítětem byl ve stylu zaopatřit potřeby, pomazlit, ale nějaká euforie se nekonala. Hrdost a pýcha mateřská přišla, až když mu bylo půl roku.

Začala jsem sama v sobě řešit proč. V tomhle je internet mocné médium, ženy sdílejí své zkušenosti, své pocity, sdělují si, co a proč bylo špatně. A tak mi začalo docházet, jak ten porod nebyl v pořádku a kde je zakopaný pes. To, že jsem rodila na zádech, s nohami do kopce, když jsem řekla, že chci sedět. Větu sestry: "My víme, co děláme! Tak mlčte a tlačte!" nezapomenu asi nikdy. Vybavilo se mi, že i zakázanou Kristerellovu expresi provedli, miminko hned odstřihli a odnesli, nehledě na podaný oxytocin, který označili za glukózu, a něco na bolest. 

Miminko se narodilo s váhou přes 4 kg a na šestinedělí jsem poslušně poslechla, že mám kojit 10 minut z každého prsu, co 2 hodiny. Úplně ideální rada, jak se nerozkojit a velké dítě trápit hlady. Díky tomu dítě mělo úbytek váhy, byť to nebylo ani 10 % porodní hmotnosti, tak dostalo dokrm a mě jen buzerovali, že mi hubne dítě a jestli chci, ať umře..

Po pár letech přišel muž a prvorozené dítě, že chtějí miminko. A jak snadné je spustit své biologické hodiny :) Za těch pár let jsem studovala, četla, prostě osobně rostla. Pochopila jsem princip kojení, kojení mě nakonec moc bavilo a naplňovalo, stejně jako mě začalo naplňovat mateřství. Rodila jsem opět ve stejné porodnici, ale tentokrát jinak. Věděla jsem, co nechci, instruovala manžela, aby věděl, co má chtít, kdybych já nebyla schopna se sama ubránit. Ten se smál, že působím preventivně na okolí jako naštvaný buldok, takže se prý nemusím bát.

Rodila jsem dlouho, nicméně skutečně jsem rodila jinak. Oproti prvnímu porodu určitě. Ale stejně tu byly věci, které ve mně posléze hlodaly. Byť stála dr. s PA se založenýma rukama, nohám do praku jsem se nevyhnula, byť jsem byla více vsedě, než pololeže. Miminko nešlo ihned na mě, než podle nich dotepal pupečník, tak leželo mezi mýma nohama, kdy jej pediatra mnula plenou, prý aby se adaptovalo. Bonding byl...10 minut a pak miminko odnesli a vrátil se s ním muž až jako s vánočkou. A nastalo kolečko – kdy výjde placenta ven. Snažila jsem se své miminko poprvé nakojit, polaskat a mezitím mi bolestivě mačkali dělohu, aby uvolnili placentu. Ta bolest byla mnohokrát horší než porod. Miminko bylo savec dravec. Na to, že běžně čekají na placentu maximálně hodinu, tentokrát čekali tři, než mě uspali a placentu manuálně odstranili. Než mě uspali, tak si pro miminko přišla sestra z dětského, muž ho nemohl chovat, přestože celou dobu pak seděl na chodbě u boxu a přišel ihned, jak jsem se probudila.

I přesto jsem se cítila fit. Chtěla jsem se osprchovat, ale nikdo se mnou nediskutoval. Prý neexistuje, nejdříve ráno (tzn, cca 10 hodin od porodu) poprvé vstát. Moje miminko mezitím bylo samo.. Až teprve dopoledne jsem si vynutila odchod za miminkem, oni čekali ženu polomrtvou, neb jsem ztratila více než litr krve. 

Chtěla jsem jít domů. Volala jsem muži, že chci jít. Ten mě přesvědčoval, že jsem ztratila dost krve a ať to překousnu, že on si to nepřeje. Bez podpory se mi těžko bojovalo. Vydržela jsem jednu noc. Poté jsem si domluvila odvoz. Hodilo se mi, že se pediatře zdál úbytek váhy velký (opět mělo miminko přes 4 kg), byť jsem měla miminko nonstop na prsu, až sestra z novorozeneckého prudila, že pořád kojím, a že mi spíše žužlá bradavky a budou mě bolet. Tak jsem jí sdělila, že to je moje věc a její blbá starost a ať mi dá pokoj. Protože pediatra chtěla kontrolní vážení. A na tom byl přírůstek. Tak jsem po tomto oznámila, že odcházím domů. Sestra, že mi zavolá dr. Na tu jsem čekala více než půl hodiny. Ta na mě zkoušela vše možné, nepochodila, tak zavolala vedoucí lékařku. Ten rozhovor je až k pláči. Padly otázky typu, co budu dělat, když mi dítě začne krvácet z pupíčku – pojedu na pohotovost. Co když dítě zežloutne - pojedu k pediatře. Co když bude dehydrované – pojedu na pohotovost. A proč chcete jít domů – protože se to tu nedá vydržet a mám doma starší dítě. Tak jděte domů vy, miminko tu nechte a přijďte si pro něj ráno! – To si snad děláte srandu? Ne, nedělám. – Já také ne, takže chci papíry, jinak si je nechte.

Na papíry jsem čekala 6 hodin, kdy jsem seděla v úmorném vedru na chodbě, protože měli přetlak rodiček. Dneska bych se sebrala a šla. Zvláštní, jak na norovozeneckém oddělení jim trvalo papíry vypsat 6 hodin, kdy jejich předání byla také groteska, ale na gynekologii jsem měla papíry téměř ihned, přestože byla sloužící dr. u porodu.

Šli jsme domů. Cítila jsem se božsky, že jsem si vybojovala dřívější odchod, doma vše proběhlo skvěle, ale pachuť ze separace tu byla a byla silná. Po tomhle porodu jsem chtěla rodit jen doma, pokud bych byla znovu těhotná.

Za pár let jsem byla těhotná. A od začátku jsem cítila, že na porod doma to nevypadá. Nedalo se racionálně vysvětlit proč, ale prostě vnitřní hlas. A tak jsem se rozhodovala, kde rodit. Věděla jsem, že to bude určitě ale ambulantní porod, a že chci rodit ideálně do vody, protože hydroanalgezie na mě funguje skvěle. Vybrala jsem proto Rakovník. Až do termínu jsem chodila ke svému gynekologovi.

Domluvila jsem si soukromou porodní asistentku, aby za námi jezdila po porodu, v případě, že se nebudu cítit na odjezd do porodnice, tak přijede ona k nám a porodím doma.

Těhotenství bylo ukázkové jako ty předchozí, jen si miminko stálo na nožičkách. V 37tt se otočilo hlavou dolů, v 38tt zase hlavou nahoru. To už mě znervóznilo, přece jen, předchozí děti měly přes čtyři kila porodní váhu a toto miminko ani nebylo KP, ale nožičkami na čípku. Tak jsem k němu promlouvala, říkala jsem mu, jak by to bylo, kdyby zůstalo nožkami jak je, co by to pro nás znamenalo, že by nebyl ambulantní porod, že by nejspíše byl císařský řez, separace. Týden na to bylo miminko hlavou dolů a už tak zůstalo. Naštěstí :)

První kontrola v porodnici mi přišla úžasná, cítila jsem se jako partner, dr. neměl ani tendence udělat vnitřní vyšetření. Byla jsem nadšená. Druhá kontrola v porodnici mi už tak skvělá nepřišla. Sestřička v poradně byla skvělá, ale ten den sloužil primář Poláček, odměřený, nijak příjemný a po mém odmítnutí vnitřního vyšetření se stal nepříjemným a dost nevybíravým způsobem mi oznámil, že po termínu je odmítnutí vyšetření riziko a vzhledem k tomu, že už jsem dost po termínu, tak nástup na vyvolání a datum. Odcházela jsem rozhozená. Takhle to tu přece nechodí, všichni to v recenzích velebí, i samotného primáře.

Za pár dnů jsem začala rodit. Krom odcházející zátky se nic nedělo. Žádná pravidelná bolest, žádná silnější bolest, jen únava a odbíhání na wc a sem tam poslíček. Věděla jsem, že se něco chystá, ale de facto se nic nedělo. Muž šel uspat děti, byla jsem unavená na to je uspávat. Okolo 21 hod. přišla první kontrakce. A ihned silná. A za ní po 10 minutách další. Opět velmi silná. Jejich síla mě zaskočila. Vlezla jsem do vany a další už jsem musela prodýchávat. Muž byl mírně vyděšen, při pohledu na mě a mé houkání při kontrakci. Ptal se, co bude, jestli jedeme a kam, neb do Rakovníka bychom to nezvládli (1,5h cesty v autě nebyla vůbec lákavá). Tak mu říkám, že nevím, že to bolí, že takovou bolest neznám, že prostě nevím, a ať mě nechá. Tak jsem si ještě chvíli houkala ve vaně, kdy přišel, že se intervaly zkracují a zkracují se rychle (zpoza dveří mi to stopoval) a že volal sanitku (bylo 22 hod). V tu chvíli jsem rezignovala, nicméně sama jsem se doma necítila dobře. Nervózní dědeček, který hlídal děti, nahoře spící děti, prostě neměla jsem potřebný klid.

Než přijela sanitka, kontrakce byly po 2 minutách. Napsala jsem porodní asistentce, že porod začal, ale že to muž vyřešil po svém a míříme do Mělníka. Poprvé v životě jsem jela sanitkou "na modré". S polosbalenými věcmi, protože takový rychlý nástup kontrakcí jsem nečekala, takže už jsem se pak nebyla ani schopna sbalit. A muž v tomhle ohledu funkční taky nebyl. Naštěstí jsem si na poslední chvíli sbalila věci pro miminko, ale plenky už ne, že to pak muž přiveze, když to máme 15 minut.

V porodnici se tvářili mírně kysele, když jsem oznámila, že mám kontrakce hodinu a že jsem měla rodit jinde, ale naštěstí sloužila PA Lucie, která byla opravdu výborná, opsala si dost údajů z papírů připravených do Rakovníka, vždy počkala mimo kontrakci, než se ptala dál, masírovala mi kříž. Dr. Edita u příjmu se taky tvářila nevěřícně, že kontrakce jsou jen hodinu, nicméně po prvním a posledním vnitřním vyšetření jsem byla na 5 cm. A ptala se, jak moc alternativní rodička jsem, co si přeji a nepřeji a kde mám porodní plán. Nemám, měla jsem jej v hlavě :) Příjem byl delší, holt byrokracie.

PA mě doprovodila na porodní pokoj, kde je veškeré vybavení jak na porod, tak posléze pro miminko a nechala nás o samotě. Okamžitě jsem zapadla do sprchy. PA Lucie za mnou pak přišla cca po půl hodině, kdy kontrolovala dopplerem srdíčko. Poté se muže zeptala, jak to pokračuje, že mě rušit nebude. Ten jí odvětil, že nejspíše dobře, protože se intenzita mého houkání zvyšuje a stává se, ke konci kontrakce, ze mě klasická varná konvice :) Když přišla opět za půl hodiny, tak mi v tu chvíli praskla voda. Tak mě požádala, jestli si nechám natočit krátký monitor, aby viděli, že je prcek ok. Celou dobu mi masírovala v kontrakcích bedra, chlácholila, hledala se mnou úlevovou polohu. Po deseti minutách, kdy bylo vše v pořádku, jsem opět zapadla do sprchy. Zeptala jsem se muže, kolik je hodin. Byla jedna ráno. Řekla jsem mu, že do hodiny je prcek venku. Smál, že to určitě :)

Stále jsem byla ve sprše, Lucie se tentokrát zeptala mě, jak to jde, řekla jsem, že už mám potřebu přitlačovat při kontrakci. Čekala jsem řeči, že to nesmím a ať to prodýchám, ale naopak, ať si ulevím, jak potřebuji. Vylezla jsem ze sprchy, sedla si na porodní křeslo, s Lucií jsme hledaly ideální polohu, kdy jsem se cítila nejlépe, oznámila na dětské, že miminko jde na svět, protože naše třetí miminko se začalo drát na svět jak buldozer, zavolala dr. Ta si nachystala nůžky, tak jí říkám, že nechci "šmiknout". Ona se začala smát, že to má pak na pupečník :) Miminko bylo na světě rychle, ihned, ale opravdu ihned bylo u mě na bříšku, nechali plně dotepat pupečník. Až byl plně zkolabovaný, tak jsem dala souhlas k odstřižení, PA se snažila kapku vytlačit, ale už nebylo co, vše šlo našemu miminku. Prvotní ošetření proběhlo u mě na břiše, vážení a měření bylo až později. Mezi muchláním s miminkem jsem porodila placentu. Ptali se, jestli jí chceme, nebo jestli ji necháme na výzkum. Nechali jsme na výzkum. Tím, že jsem nebyla připravená, jsem ani pro placentu nic připraveno neměla. Tak jsem jí (placentě) poděkovala za to, že živila mé miminko a odnesli ji. Poprvé jsem byla šitá, protože mé třetí dítko bylo ze všech největší a tím, že šlo rychle, tak to hráz nevydržela. Stále jsem měla miminko u sebe, i při šití. 

Po zvážení a změření nám dětská sestra říkala, jak to u nich chodí a jaké máme přání. Tak jsem sdělila, že půjdeme domů. Nebyl s tím sebemenší problém, jen že sloužící dr. není ambulantním porodům nakloněn. A celý ansámbl odešel připravit papíry a my zůstali s miminkem sami. Miminko bylo stále nahé na mém nahém hrudníku, spokojeně si sálo, přikryto jejich červeným ručníkem a červenou dekou. Za cca půl hodiny přišel pediatr, že dítě má vyšší porodní hmotnost a proč jí má, a že jestli vím, co je to hypoglykemie a že mu může nezvratně poškodit mozek. Tak jsem odvětila, že vím. On nepříjemně, že určitě z internetu a ať zůstaneme do šesti hodin ráno, aby nabrali krev na glykemii. Řekla jsem, že ne a že jdeme. Na to rezignovaně, že nám bránit nemůže a odešel. Do pěti minut se vrátil s tím, jestli miminku můžou změřit glykemii glukometrem. Tak se i stalo, hypoglykemie nebyla (aby taky jo, když naše miminko se narodilo a hned hladově mlaskalo :) , takže bylo už dostatečně nakojené). Když se naše dítko dostatečně poprvé nasytilo a spokojeně usnulo, předala jsem je muži, šla se osprchovat a obléknout. Mezitím přinesli papíry, muž se šel sbalit, oblíkla jsem mrně a po 2,5 hod. od narození jsme opustili porodnici.

Před porodnicí už čekal dědeček se staršími dětmi, pro které to bylo neuvěřitelné – když šly spát, tak se nic nedělo a pak je děda budí, že už mají sourozence na světě a jedou pro něj :).

Doma jsem si s miminkem zalezla do naší postele a spala. Nic mě nemohlo nakopnout více než spánek ve vlastní posteli. Odpoledne jsem psala soukromé porodní asistentce, že jsme ok, a domluvily jsme si návštěvy pro další dny. K pediatře jsme šli až 6. den po porodu. Sama své děti rodila ambulantně a na první prohlídku nespěchá.

Stále na svůj porod v dobrém vzpomínám, vše proběhlo klidně, v příjemném prostředí se správnými lidmi, nic bych neměnila. Mimochodem, naše třetí dítě se skutečně narodilo do hodiny, jak jsem muži řekla :)

neděle 27. srpna 2017

Příběh Inky

Přidávám čerstvou zkušenost s ambulantním porodem u Milosrdných bratří v Brně. Syn se narodil včera před polednem, dnes kolem jedenácté jsme odcházeli domů. Samotný porod sice nebyl úplně podle mých představ, syn přes veškerou snahu (změny poloh, pohyb...) správně nedorotoval, a když mu začaly klesat ozvy, vzali na něj kleště, takže jsem skončila s nástřihem a poměrně velkou ztrátou krve. Sešlo tak z původního plánu jít domů hned po porodu stejně jako s druhou dcerou, rozhodla jsem se po domluvě s lékaři zůstat raději jednu noc na šestinedělí. Ráno po vizitě jsme bez problému vyřídili všechny papíry, dostali nezbytná poučení a varování s možností doptat se na všechno, co nás zajímalo, a šli jsme. 
Ambulantní porod brali všichni jako naprosto normální věc, nikoho jsme nemuseli přesvědčovat, o nic bojovat, naopak sami chodili s dotazy, jak jsme se rozhodli, co mají chystat a podobně. Nikdo nás nezastrašoval, všichni od příjmu až po propuštění byli velmi příjemní a nápomocní. Musím říct, že za těch téměř 5 let od porodu první dcery se přístup personálu změnil neskutečně k lepšímu a v celkovém zážitku z porodu to dělá divy.

sobota 26. srpna 2017

Příběh Inny

V pondělí 21. 8. jsem v Neratovicích ambulantně porodila, odcházela jsem cca 3 hodiny po porodu. Z mých obav se musím říct nic nepotvrdilo, během porodu jsem byla pouze se svojí porodní asistentkou, která věděla, že chceme hned odejít. Po narození miminka nás vůbec nikdo nerušil, měli jsme opravdu pěkný bonding. Mezitím PA jen oznámila na dětském, že budeme odcházet. Na gynekologii i pediatrii jsme byli pouze poučení, nikdo nám nehrozil smrti dítěte, pediatr zkontroloval dítě, dal podepsat revers a hezky se rozloučil. Nabídli, že se u nich můžeme koupit sadu pro testování na metabolické poruchy. Podepsali jsme papíry a trada domu. Všechno bylo opravdu maximálně v klidu a pohodě a musím říct, že i moje poporodní zotavování je daleko rychlejší, než po předchozích porodech; i kojení jde daleko líp. 

Moc děkuji za tuto skupinku, kde jsem se dozvěděla vždycky, co jsem potřebovala.

pátek 11. srpna 2017

Příběh Hanky

Do porodnice jsme přijeli okolo 23.30. Na sále nám nechali přítmí, teplo, ticho, klid. Ve 2 hodiny ráno se dcera narodila, placenta o hodinu později. Nechal mě rodit v poloze v kleče – na porodní stoličce, věděla jsem, že tak chci rodit ( – aniball). Sice zkoušeli, jestli přeci jen nechci rodit na zádech, ale tady se mě zastal manžel. 
V půl páté přišla PA s tím, že se jdeme přesunout na pokoj. Řekla jsem jí, že na pokoj se ani ubytovávat nebudu, protože jdeme domů. „No tak já dojdu pro paní doktorku.“
Za GYNPOR celkem v pohodě – doktorka sice zkoušela, že asi nestihnou vystavit papíry a bez nich mě nemůžou pustit, ale asi viděla můj výraz a dál už to neřešila a papíry vystavila. PA se mě zeptala, jestli nechci počkat do ranní vizity, ale na mojí odpověď „NE“ už dala taky pokoj. 
Za neonatologické oddělení tedy horší. Přišla sestra, že pan doktor dolů ani nepřijde, že nás PROSTĚ nepustí. To jsem se hlasitě zasmála a řekla, že my ten reverz nechceme podepisovat kvůli sobě, ale kvůli nim, a že pan doktor není bachař, aby nás tam držel a že PROSTĚ odcházíme. 
Mezitím jsem si dala sprchu a oblékla se do civilu a připravila civil i pro malou. Manžel fofrem zaběhl pro autosedačku. 
Za pár minut tedy došel (arogantní) doktor, neodpověděl nám ani na ‚Dobrý den‘ – dítě vyšetřil, vypsal papíry, my je podepsali, popakovali svých pár švestek, čapli dítko a jeli domů. 
V 6 ráno jsme již byli doma, společně v posteli a sžívali se s naší novou, rodičovskou, rolí :-)
Porodní plán sice nebyl dodržen na 100 %, ale to mohu vyčítat jen sama sobě, že jsem si na něm nedokázala dostatečně trvat a bojovat za něj. Příště budu moudřejší a nebo domporod :-)

čtvrtek 3. srpna 2017

Příběh Petry

Příběh začíná ve čtvrtek 20. 7. 2017 o půl páté ze mě začíná "cosi" téct. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to plodovka. U předchozich porodů byla píchnutá až v porodnici. V pět jsem vzbudila přítele s tím, že má vstávat, že jedeme do porodnice. Moje mamka zůstavala doma s holkama, tak jsem psali i tchýni, jestli nás odveze do porodnice. V tu dobu jsme se rozhodovali kam a díky stavu dálnice ve směru na Brno vyhrál Vyškov. O půl šesté přijela tchýně a chvilku na to začaly pomaličku přicházet kontrakce. Zatím slabé. Ve Vyškově mě připojili na monitor, kopečky se tvořily. Asi v sedm hodin dorazil doktor, zkontroloval utz malýho, váhu odhadoval asi na 2.920 g, a to je ve 38+0 krásné. O čtvrt na osm nás poslali na porodní box. Na boxu už s dopplerem nikdo "neobtěžoval". Jednou se došel mladičkej doktor podívat, jak to vypadá. To už jsem mu říkala, že bych se moc daleko nerozcházela. Šla jsem do sprchy, vrátila jsem se a rovnou jsem řekla příteli, ať zavolá doktora. On na to, že proč, že tu teď byl, teď už vážným tónem jsem zopakovala, ať ho zavolá. Doktor vyplašeně došel, "zkontroloval" situaci a najednou fofry. RODÍME!!! Na pět zatlačení tu byl. Náš malý princ. S váhou 3.000 g a 48 cm "velký". Asi po hodince a půl si pro malého došla dětská doktorka/sestra, netuším, zpětně mám dojem, že se nepředstavila :-/ . Za chilku přijela pro mě sanitářka ze šestinedělí. Dovezli malého. Po noci, kdy nás budila holčička ležící s námi na pokoji, jsme se s přítelem dohodli, že půjdeme domů už dnes. Žádný z doktorů s tím neměl problém, sestřička byla trošku nepříjemná. Po 12. hodině opouštíme dveře vyškovské nemocnice.

úterý 11. července 2017

Příběh Kateřiny

Nebyla jsem si vůbec jista, zda už porod začal nebo ne, a ani zpětně nedokážu odhadnout, kdy mi začaly kontrakce.
Máme roční dceru Julii, která samozřejmě potřebovala mou péči do posledního dne. Chovat, přebalovat, kojit, krmit, hrát si, tak jako každé roční dítko. Břicho mě bolelo už několik dní – týdnů. V den porodu si Julinku vzal ráno přítel a byli spolu až do oběda, kdy přijeli a já ležela naložená ve vaně s otazníky jestli už to tedy jsou ty vlny nebo mě jen bolí břicho víc. Byla jsem již šest dní po termínu. Když jsem zjistila, že vlny přicházejí cca po 8 minutách, tak jsem nabyla jistoty. S dulou jsem byla v kontaktu už pár hodin. Jelikož mi byla zamítnuta registračka v Rakovníku, tak jsme byli domluvené, že tam zavolám v den porodu a zeptám se, jestli mají místo a zda je možné přijet. Ještě před tím jsem se s pomocí PA po telefonu vyšetřila, ale na nic jsem nenarazila vzhledem k tomu, že jsem to nikdy ani nezkoušela, tak jsem tomu nedávala nějakou velkou váhu. Do porodnice jsem volala chvilku po 14.00, trochu to zkrátím.. bylo mi řečeno, že v případě zamítnutí registračky mě bohužel nemůžou přijmout. S hrůzou v očích jsem paní na druhé straně vylíčila, jak bude strašné rodit jinde, na což mi řekla, že pokud mermomocí chci rodit u nich, ať nevolám a rovnou přijedu. Byla jsem z toho trochu divoká. Máme se tam vydat i s tím, že první verdikt zněl „nemám pro vás dobrou zprávu“? Vyloženě „ne“ taky neřekla. Volala jsem tedy dule a ta s úsměvem řekla „no, tak pojedeme“ :-)

Přítel mezitím ještě musel odjet i s dcerou, takže jsem vyčkávala ve vaně. Na cestu jsme se vydali asi okolo 16.30. Ještě po cestě se mě několikrát zeptal, jestli přece jen nepojedeme do Klatov. S úsměvem a dcerou vedle sebe jsem rozdýchávala kontrakce. :-) Vyloženě jsem si to užívala. Přítel mě po očku kontroloval v zrcátku a usmíval se na mě s takovým výrazem jako „ty jsi blázen, že chceš jet tak daleko“ :-D Bylo mi to jedno, měla jsem to jako dobrodružství nebo jak to popsat. :-D
Cesta utíkala celkem dobře vzhledem k objížďce, kvůli bouračce a objížďce těsně před Rakovníkem. Za Plzní se k nám připojila dula, která jela celou cestu za námi, až v Rakovníku nás předjela a nasměrovala k porodnici.
Zaparkovali jsme a po cestě k budově jsem potkali nějaké dělníky - kontrakce – smích :-D Smáli jsme se společně s dulou! :-) Když jsme přišli nahoru… pořád jsem se smála, nebo mi to alespoň tak přišlo. Ještě než jsme zazvonili, všimla jsem si neobvykléko jména jednoho z doktorů. Dula mi řekla, že je to černoch – ho hooo :-D Jupíí :-D To bude jízda, řekla jsem si. :-D „Líbí se ti černoši?“ „Neříkej to Jiříkovi.“ :-D V podobném duchu se to neslo až do poslední fáze porodu.
Přijala nás velice milá PA. Natočila monitor, vyplnili jsme nějaké zbytečné papíry, které jsem bohužel neměla, když jsem neměla tu registraci, ale vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem se dobře a v bezpečí. :-) Doktor byl na sále, tak mě tato úžasná PA i OPATRNĚ A POMALU vyšetřila a zjistila, že jsem otevřená na 6-7 cm.. Ještě před tím konstatovala, že už se mi určitě brzo bude chtít tlačit. Pokud jsem nechápavý výraz nehodila přímo na obličeji, tak jsem si ho minimálně myslela. :-D (Vzhledem k prvnímu porodu, který trval opravdu dlouho se stresem, vyčerpaností……a strašnou spoustou špatných okamžiků, které jsem zažila kvůli personálu..) Než jsem vylezla na lehátko, opravdu se mi chtělo přitlačovat. Pak už jsem přitlačovala tak nějak pořád. Nevím přesně v kolik jsme přišli na sál, ale pak už to bylo šup šup šup … :-O :-) Sprcha, nechala jsem se vycévkovat (špatná zkušenost z prvního porodu, kdy jsem nemohla čůrat a neuvěřitelně mě to vadilo), chvilku na to praskla voda. Opravdu ošklivá voda. Dula říkala, že takovou vodu ještě neviděla, a že kdybychom byli v Klatovech, tak mě pravděpodobně hned vezmou na císaře.. Přišli pediatričky, doktor (jen přihlíželi a vše obstarávala PA) Pak už to netrvalo dlouho. Klečela jsem čelem k opěradlu na koze – bylo mi tak dobře. Málem jsem jim rozkousala ten polštářek, co je tam přidělaný. :-D Hrozně moc mi to pomáhalo. A řvááááát – přítel říkal, že mě slyšel až ven (z 8. patra? Cože? :-D ) „Jeníčku,tak pojď vééééééén.“
Na poslední kontrakci jsme bohužel nemohli čekat, s Jeníčkem to nevypadalo moc dobře, což jsem si uvědomila, když okolo začali všichni tak nějak skákat a nutit mě, ať rychle ještě tlačím. Nechtěli ho vytahovat sami. Když vyklouzl ven, oznámili mi, že ho musí odstříhnout z pupečníku. Chvilku to trvalo (pro mě asi věčnost), než začal dýchat. Pak mi ho přinesli.. :-) Doktorka se mi div neomlouvala, že pupečník přestřihli. Opakovala to několikrát. Já jen plakala a objímala toho malého prdelku a přikyvovala, že chápu.
Pak už přišel přítel s dcerou. Jelikož jsem byla celá nahá (jela jsem i v autě jen v triku, a kdyby mi to nebylo blbé, tak jsem ho neměla ani v autě), tak ještě než se k prsu odhodlal Jeníček, musela ho to naučit starší sestřička. :-)
Následovalo ještě vytažení zbytku blan, které ve mně zůstaly a šití – jen malé poranění. :-)

I když po bezprostředním porodu to bylo trochu děsivé, i tak to byl ten nejúžasnější zážitek. Jsem šťastná, že jsem mohla porodit v Rakovníku s tak úžasným personálem. Respektujícím, láskyplným a naprosto nejlepším! Velké díky i mé nejmilovanější dule! Nebýt jí……. Děkuju!

středa 5. července 2017

Příběh Dorotky

Po prvním porodu jsem si říkala, že pokud budu znovu rodit, bude to doma. První porod nebyl nijak dramatický, ale vyzkoušela jsem si na něm negativa některých rutinních zásahů, aroganci lékařky, i to, jak mě dokážou v tak křehkém procesu ochromit obavy o průběh porodu a bezpečí miminka. 
Ale jakmile přišlo druhé těhotenství, moje odhodlání polevilo, na domácí porod jsem se už tak jistě necítila, navíc bych musela s velkým úsilím přesvědčovat muže, a tak jsem hledala jinou možnost, jak porodit podle svých představ. Volba padla na přirozeným a ambulantním porodům vstřícnou porodnici ve Vyškově, a vybraný doprovod - porodní asistentku se smlouvou v této porodnici. Cítila jsem, že možnost mít u sebe profesionální oporu, která bude na mojí straně a budu jí důvěřovat, a zároveň bude znát fungování porodnice, mě naplni klidem, jistotou a pocitem bezpečí, které jsem vnímala jako klíčové pro dobrý průběh svého porodu. Ambulantně jsem pak chtěla rodit především kvůli tomu, abychom byli jako rodina co nejdřív pohromadě, a abych se vyhnula nepříjemnému nemocničnímu prostředí a rutinním postupům na oddělení šestinedělí. 
S PA Simonou z brněnského Mamicentra jsem se scházela již během těhotenství, probíraly jsme můj aktuální stav, má přání kolem porodu, všechno ohledně toho, jak to ve Vyškově funguje. Tyto schůzky byly nadstandardní, v balíčku služeb měla samotný porod, jednu poporodní návštěvu a jednu předporodní přípravu. Na tu jsme se sešly přímo v porodnici. Připravily jsme předem dokumentaci, ukázala nám porodní sály, vysvětlila nám, jak a kde přesně probíhá porod a odchod v případě ambu porodu, probraly jsme porodní plán. V mém nebyly žádné požadavky, které by nebyly zde běžným standardem, až na požadavek nevážení, neměření a dotepání pupečníku (zdejší novorozencké oddělení požaduje zvážit a změřit do hodiny od narození, přestřihnout pupečník deset minut po narození). A skutečnost, že propouštějí domu jen v době mezi 6 - 18 hodinou. 
V den porodu jsme se s PA sešli v potřebnou dobu v porodnici, udělali společně s lékařkou příjem (30minutový monitor, utz, vnitřní vyšetření). Poté jsme se s mužem přesunuli na porodní box (bohužel nebyl volný nadstandardní s vanou a více pomůckami), kde už nás pak "vyrušovala" jen naše PA poslechem ozev dopplerem, zapálením aromalampy, podáváním maliníku a dotazy, zda pro nás může něco udělat. Protože jsme přijeli brzy, využili jsme možnosti se jít kdykoliv volně projít do parku v areálu nemocnice. Chodila jsem také do sprchy, která byla i s toaletou na chodbě sice společná pro další boxy, ale měla jsem ji v tu dobu jen pro sebe. Co mě občas rušilo byl hluk z chodby a příjmové ambulance a dalších boxů, ale s tím asi člověk musí v porodnici počítat. Na finále porodu, které se odehrálo v kleku na žíněnce, přišla krom PA dětská sestra a lékařka. Celý porod i doba po něm proběhly s absolutním respektem k PP. První hodina po porodu byla hektičtější, řešila se základní vyšetření miminka, šití mých poranění, reverzy vztahující se k ambu porodu. Po celou dobu jsem měla miminko já nebo manžel na těle. Pak jsme měli hodinu úplného klidu, po které jsme se po mojí sprše společně přesunuli na novorozencke oddělení do vyhrazené místnosti, kde jsme čekali na propousteci zprávy, podepsali zbytek reverzu a vyřešili podrobnější vyšetření miminka před propuštěním, můj rozbor krve, injekci na Rh faktor. Odjížděli jsme cca čtyři hodiny po porodu. Veškerý personál byl profesionální, vstřícný, laskavý, vše proběhlo hladce a podle našich představ. 

čtvrtek 29. června 2017

Příběh Evy

Chtěla bych se vám pochlubit s naším krásným, přirozeným ambulantním porodem v porodnici Boskovice. Porodní asistentka Bára byla naprosto skvělá, plně respektovala moje porodní přání, do ničeho extra nezasahovala, jen pomáhala a radila s polohama na tlačeni 😊. Měla jsem s sebou i dulu Markétu, se kterou nikdo neměl sebemenší problém. Po porodu mi malého dali okamžitě na bříško, nechali dotepat pupečník, a poté, co se sám krásně přisál, ho manžel jen na pár minutek odnesl na zěmření a vážení, a hned zase šup mamimce a pak tatínkovi na bříško. Dokonce mi i nabídli, zda si chci odnést placentu, ale to jsme se dohodli, že jelikož ji nemáme i od dcery, tak ji nebudeme brát. A když jsem věděla, že jsme s maličkým oba v pořádku, tak jsme se zeptali, že bychom chtěli jít domu, a nikdo s tím neměl sebemenší problém, jak propouštěci gynekoložka, tak dětská lékařka. Vše ochotně vysvětlily a gynekoložka nezapomněla dodat, že kdyby cokoliv, tak se rozhodně nemáme bát přijet 😊 Kryštůfek se narodil včera 28. 6. 2017 v 6.43 s váhou 3.990g a s 52 cm a domů jsme šli ve 12 hodin, a to jen proto, že měli frmol s papirovanim, ale to nám nevadilo.
Takže za mě mohu naši porodnici jen doporučit a jsem moc ráda, že jsem padla na tak úžasnou směnu.

Indukovaný ambulantní porod

Na můj porod druhého dítka měl velký vliv předchozí porod prvního, který po čtyřech dnech nepostupování dopadl císařským řezem. Z toho jsem si odnesla velkou ránu na duši, pooperační jizvu a stresové situace pro mě i dítko typu: půlroční dřina na rozkojení, její probrečené dny a noci, bolavé bříško, nespavost jinak než v absolutním klidu a pokaždé, co jsem si vybavila, že jsem ji několik dní neviděla, jsem i po dvou letech brečela atd. Věděla jsem, že takto to tentokrát dopadnout nesmí a dělala jsem vše pro to, abych tomu předešla. 

Jako nejdůležitější bod porodu jsem si zvolila mít tentokrát svou soukromou porodní asistentku, která mě nenechá rodit čtyři dny a nakonec s výsledkem SC. Jizva po SC nesrostla dobře. Bylo otázkou, zda na její obnovu opravdu dobře zabrala homeopatika, jak mé lékařce předjímal ultrazvuk. U porodu jsem musela být raději sledována a vše se točilo kolem obav z jizvy. Nemohla jsem příliš přenášet. Na vyšetřeních poslední 3 týdny se už nález neměnil, vše vypadalo podobně, proto jsem začala intenzivně provozovat doporučované rady. Dlouhé procházky, námaha, zdolávání kopců, horké vany, červené víno, sex, přidala jsem i opakované odblokování svalů pánevního dna, akupunkturu, čínské byliny aj. Také jsem cvičila s aniballem tak, jako u prvního dítka. Nic se neměnilo, takže jsem se spíše stresovala hrozící vyvolávací tabletkou, či tím, že to dopadne podobně jako minule, a také se na to připravila. Do porodnice jsme brali vše související s dlouhým pobytem, včetně velké krabice se sterilizovanou odsávačkou :) PA by zajistila přisátí miminka včas a dohlédla by na bonding na novorozeneckém alespoň s manželem. Vše bylo dohodnuto. Plánovanou indukci jsem i na nelibost lékařů ještě o pár dní odložila. Malému to však stále nestačilo, tak jsem po poradě s mou skvělou porodní asistentkou a zvážením souvisejících rizik usoudila, že nakonec prcka opravdu vyvoláme a s velkým stresem a obavami jsem se s ní a manželem vydala do Bohunické porodnice. 

Tabletka byla zavedena před 10. Hodinou. Mohla být pouze jedna (důvod opět jizva), kdyby se nic nedělo, zopakuje se o den později. Začaly však pěkné kontrakce, které nález posunuly, tak jsme se s PA dohodly na nálevu, který nález opět posunul. Překvapením u odtečené plodové vody bylo, že jí měl prcek málo, ale byla čirá. Následovaly zesilující se kontrakce. Nález se krásně posouval a o půl jedné jsem věděla, že dnes se to konečně povede tak, jak mi ráno vštípila má úžasná PA a jak jsem si přála. Nastalo však nemilé překvapení, při posouvání prcka začaly tak neuvěřitelné bolesti v okolí jizvy, že jsem myslela, že mě roztrhne. Pekelné bolesti. Epidural jsem po předchozí nemilé zkušenosti odmítla a prosila o místní znecitlivění, lékař však nedovolil, aby se poznalo, co se děje s jizvou. Měla jsem opravdu obavy, že praskne břicho, lékař však tvrdil, že vše krásně postupuje a ať to ještě zkusím chvíli vydržet, že by to byla škoda ukončit a jizvu hlídali. K mému údivu tyto šílené bolesti jizvy začaly opravdu polevovat, malý se kolem ní prodral, vše přestalo bolet jako mávnutím proutku. Ještě pár kontrakcí a věděla jsem, že je prcek dole (tento pocit jsem znala z cvičení s aniballem) a slyšela očekávané „můžeš tlačit“. S pomocí PA a manžela jsem si jen změnila polohu tak, jak mi bylo blízké z cvičení. Na 4 zatlačení byl malý v 14:30 venku. Překvapila mě pupeční šňůra omotaná na krku. Konečně vytoužené přisátí miminka. Dále bylo vše bez problémů, prvorozený sourozenec mu předpřipravil půdu, v prsou měl nachystáno, napil se a spokojeně usnul. Díky aniballu žádné šití ani drobné ranky nebyly, cítila jsem se skvěle, jen hrozně hladová, tak mě manžel při bondingu krmil rozinkami :) S manželem jsme si užívali miminko a pro nás nové a vzácné chvíle tentokrát s plným vědomím. Měla jsem skvělý pocit, že provedená rozhodnutí související s indukcí byla nakonec správná, vše jsme tentokrát zvládli a chtěla jsem jít po dvou hodinách plna energie domů. PA mi však doporučila ještě posečkat do rána, zda není opět kvůli jizvě nějaké vnitřní krvácení. Všem můj plán s odchodem oznámila.

Pak si ještě přijeli pro miminko, že jej na novorozeneckém okoupou a další související věci (vitamin K), tak jsem je překvapila, že jsem řekla prima, jdu také, sestřička mi tedy dítko nechala, že to musí nějak probrat a dohodnout. Přijeli si pro nás až za další 2 hodiny, na dětském nesli mou přítomnost dost nelibě, museli se ptát, zda mají podat vit. K v kapkách nebo injekčně, zda mohou omýt, atd., asi si připadali, že jim koukám pod ruce. Já z toho pak měla pocit, že asi něco skrývají, když jim dělá problém má přítomnost u dítěte při jejich rutinních pracích. 

Noc v nemocnici pro mě i prcka byla nekonečná, nadstandardy byly plné a pokoj na šestinedělí sice moc hezký, ale na matraci se nedalo spát, vše mě tlačilo, do toho začala migréna a okolo se budily hladové děti. Nějak jsme to však přetrpěli, nic nám nebylo, tak jsme se ráno připomněli s odchodem. Paní doktorka z šestinedělí byla úžasná, připravila propouštěcí zprávu, nechala mě podepsat papír o předčasném propuštění a mile upozornila na to, co by se mohlo stát a co v této situaci dělat, avšak nevypadala, že by se nás něco z toho mělo týkat. 

Na novorozeneckém to bylo trochu horší, jak mě všichni upozorňovali. Nechala jsem si ráno při vyšetření prcka sdělit, že je vše v pořádku, řekla tak to je skvělé, tak půjdeme domů a paní doktorka evidentně radost neměla. Zkoušela jsem přátelskou diskuzi o důvodech (kojím ještě první dítko, těším se domů atd.), sdílela však spíše obavy z toho, jak to teď budu dělat, když kojím ještě první a mám druhé, mléko má jiné (?!) složení apod., vyšetření, která by nám tam udělali, budeme muset absolvovat jinde a něco tam prcek může chytit, pupek nám neodstřihnou a bude odpadávat až 3 týdny atd., tak jsem příjem přílivové vlny negativní energie ukončila. Nic hrozného se však nedělo, jen tam nejsou pozitivně naladěni :) Doktorka chtěla lejstro od pediatra, které jsem měla na radu PA připraveno (i když vím, že není třeba). Z jeho zkoumání naznala, že se pediatr k ničemu neupisuje a že jí musím dát minimálně vědět, zda k nám ještě večer přijede. Snaha vystrašit. Odkývala jsem, hotovo, vyřízeno, k pediatrovi jsme se vydali samozřejmě dle naší dřívější domluvy. Při odchodu jsme dostali kartičky na odběr z paty, ještě rychle udělali alespoň vyšetření sluchu. Nezastávám se jich, je to u nás tak, jak to je, sice se na novorozeneckém netvářili, ale klacky pod nohy vyloženě neházeli, je to holt jejich práce, takže nakonec dobrý. Novorozenecké je v Brně asi všude podobné ostatním v ČR, leč Bohunický personál u porodu i na šestinedělí byl výborný a celkově jsem z porodu vedeným jako ambulantní nadšená :). Nám se daří, dítko prospívá, 10 dní od porodu povyrostlo, přibralo, jsme plni energie, radosti a tak by to mělo být. Já běhám od prvních chvil jakoby nic, jsem ráda za aniball i za akupunkturní a fyzioterapeutickou přípravu, po které šlo nakonec vše jako po másle. Už se těším na další akci, doufám, že tato nebyla poslední :)

Díky Elišce za šíření osvěty a myšlenku sdílení informačního toku prostřednictvím skupiny Ambulantní porod.

pátek 9. června 2017

Příběh Jany


Náš povedený ambulantní porod VBAC* v Karviné

Je 31.5. ráno. Asi v 5.00 a mne budí bolesti. Říkám si, je to tu.. :-) Píšu muži, že se něco děje.. Se starší dcerkou ještě zkouším spát. Po pár hodinách nepravidelných bolestí jsem si jistá, že rodím a nejsou to poslíčci. Vlny chodí celý den. Ještě zařizujeme nějaké papíry a poslední nákup pro dcerku a pro muže. Večer si dám další vanu, kde přijdou 4 silné stahy, volám tedy své PA, ať vyrazí. Ještě uspím dcerku u prsa a oddávám se porodu. PA dorazi ve 22.00, jsem otevřená 3 cm. Odpálíme tělovou svíci a využiijeme aromaterapie. Odcházím do vany, kde strávím zbytek času před odjezdem. Společnost mi dělá můj zlatý muž, který mi měří rozestupy vlny. Při vlnách po 3 minutách musím ven. Jsem na 8-9 cm, takže spěcháme do porodnice. Je asi 23.30. Cesta trvá téměř 30 minut. Celou dobu miminko přemlouvám, ať počká, než dojedem. Maličký čeká..

Dorazíme, dokonce vystoupím a na sál dojdu po svých. Při předávání dokladů před sálem už tlačím. Dorazili jsme asi o půlnoci. Na sále shazuji svršky, padám na žíněnku a tlačím. Kvůli doktorovi, co na mne spěchal, pomáhám malému s tlačením na svět - na kozu nepůjdu. V 0.15 je venku. Mám malé poranporanění, ale jen kvůli tomu doktorovi. Placenta po chvilce vyklouzne, pupečník dotepal.

Následuje krásný 2hodinový bonding. Na konci se maličký sám přisál. Po sprše a vážení jdeme na pokoj, kde si do rána počkáme na papíry a odvoz domu.

Propustí nás úplně bez problémů, jen s instrukcemi k pozorování kvůli pozitivnímu streptokokovi. Doma jsme v 10 hodin dopoledne i se synkem. Celá rodina.

Užíváme si společné kojení; to, že se porod povedl a starší dcerka netrpěla bez maminky.
1.6. se nám krásně ambulantně narodil Mikuláš v Karviné.

*VBAC z angl. zkratka vaginal birth after caesarian, vaginální porod po císaři

čtvrtek 1. června 2017

První ambulantní porod ve Slaném

Termín porodu jsem měla 23.5., ale už v neděli 21.5. od rána mi bylo jasné, že přes den nebo v noci pojedeme. Od rána jsem měla bolesti asi po 30 minutách. K večeru nabíraly na síle a zkracovaly se intervaly. Před 1 h 22.5. když už byly asi 30 minut po 3 minutách jsem nevydržela, že raději jedeme (u první dcery byl porod rychlý, jeli jsme do porodnice po prasknutí vody, a to okamžitě nastoupily hrozné kontrakce a venku byla do 2 hodin). Bála jsem se, že jestli praskne voda, tak rodíme doma, a na to jsem nebyla připravená. Nakonec jsem se rozhodla pro porodnici ve Slaném (jako u první dcery). Po příjmu jsem měla kontrakce po 2-3 minutách a otevřená na 4 cm. S PA jsme projely náš porodní plán a s ničím by neměl být problém. Nakonec jsem odsouhlasila přípravu, sice jsem se celý den čistila, ale nechtěla jsem riskovat. A pak, že je prý ve zvyku píchnout vodu. Tak to jsem odmítla, že dám miminku ještě čas. Zkusili to pak ještě jednou s argumenty, že jinak to může být delší. Stejně jsem nesouhlasila.

Na sál nás dali okolo druhé hodiny ranní, po hodině a půl jsem byla na 9 cm otevřená a pak sama praskla voda, a ve 4.29 se nám narodila malá Magdalenka. Měřila 53 cm a vážila 3.710 g. Takže tak dlouhé to zase nebylo.

Jediné nepříjemné na celém porodu byla doktorka, co byla u mého porodu, a její představa, že dotepání pupečníku je tak 1 minuta i přes to, že jsem jí na to dvakrát upozornila. Malou jsem po porodu nechal prohlédnout až po hodině a odmítla jsem jí nechat odnést.

Z porodnice jsme odcházeli po 7 hodinách od porodu bez sebemenších problémů. Doma na nás čekala 17měsíční sestřička. Je pravda, že jsem celou myšlenku ambulantního porodu přednesla primářce gynekologie, tak je tam na to trochu připravila, že někdo takový přijde. Byla jsem první ambulantní porod ve Slaném a bylo to to nejlepší rozhodnutí.

Příběh Andrey

11. dubna (40+5) se nám narodila Dianka (3920 g a 51 cm). Je úžasná, hodňoučká, prostě miminko za odměnu.
Kontrakce mi začaly v pondělí ve 2 h rano. Ve 4 h ráno mi odešla zátka. Ale kontrakce byly velmi nepravidelné. V pondělí v 8 h jsem byla ještě na kontrole v porodnici a doktorka říkasla, že to asi bude muset vyvolat, že dneska to určitě nebude. Večer kolem 20 h jsme jeli do porodnice znovu, kontrakce po 3-4 minutách.
Dianka se narodila v 0.49, takže až v úterý. Trošku si vyčítám, že jsem to už chtela mít za sebou a nedala jí ještě čas.
PA mi píchla ve 23 h plodovou vodu, ale musela při kontrakci, protože jí to jinak nešlo a prý takhle pevné plodové obaly dlouho nezažila. Říkám si, že se mohla narodit v nich, ale co už. PA byla skvělá. Díky jejímu vedení porodu jsem skončila jen s jedním kosmetickým stehem. Neustále se mne ptala, co může, co by udělala, vysvětlovala, co udělá. Chodila k nám jednou za hodinu na kontrolu, jinak jsme byli s mužem sami. S ambu porodem neměl nikdo problém a jelikož jsem byla hrozně vyčerpaná, zůstala jsem od 3 h rano do 10 h dopoledne v porodnici, a po vizitě a vyřízení papírů, tj. v 10 h dopoledne, jsme jeli domů. Natálka (moje starší dcera) i Dianka měly obě termín ve čtvrtek. Obě se narodily v úterý (5 dní po termínu) a obě za úplňku, jen Didi měla ještě k porodu bouřku.
Obě se narodily v porodnici u Milosrdných bratří, obě ambulantně. Vždy jsme potkali vstřícný a milý personál, takže porodnici doporučuju všem maminkám, které porod ještě čeká. Přeji rychlý porod podle jejich představ a hlavně zdravé dětičky.

--------
poznámky pro rodiče k dalšímu studiu:
Prasknutí vaku blan (odtok plodové vody) před porodem: netrpělivost a riziko

pátek 19. května 2017

Duhový syn Michael

TĚHOTENSTVÍ

Mé třetí těhotenství bylo opět chtěné a plánované, i když vyšlo až na potřetí, a už ty dva neplodné měsíce mě hodně naučily. Byl to nezvyk. První dvě těhotenství byly napoprvé.

Když se zadařilo, ulevilo se mi. Nevolnosti mi začaly 6tt a já tehdy miminům řekla, že klidně prozvracím celé těhotenství, jen když budou živé a zdravé. Žáha mě začala trápit od 8tt. Brala jsem to tak, že sice je to dřív než v prvním těhotenství, ale to prostě k jinému stavu patří a jde to vydržet. Ve 12tt jsem byla na předporodním kurzu, kde jsem při vizualizaci zjistila, že čekám jednoho krásného, zdravého kluka. Byla jsem šťastná a dojatá. Třetí princ. Za dva dny po kurzu nás čekal prvotrimestrální screening, na který jsem chtěla jít sama, ale blbě jsem se před manželem prokecla, takže tam nakonec byl i on. Zjistili jsme, že jedno miminko se "chystá k odchodu". Byla jsem na něj naštvaná, že neodešlo dřív, že jsem se o něm dozvěděla. Měla jsem ohromný strach o zdravé dítě, že se mu při odcházení sourozence něco stane. Pak mě čekala v 15tt první "poradna" u gynekoložky. Toho jsem následně litovala, protože mi udělala "prevenci" a pak jsem týden slabě krvácela, takže jsem měla další stres a strach ze ztráty dítěte. 

Celé mé těhotenství jsem měla strach, že mi miminko umře. Užívala jsem si každý den, kdy jsem nezvracela - do 22tt jsem zvracela denně i několikrát, od 22tt jen 1-3x za týden. Užívala jsem si každý pohyb miminka (první pohyby jsem začala cítit ve 22tt). Odmítla jsem zátěžový test na cukrovku. Na poradny jsem chodila dle toho, jak jsem chtěla (za celé těhotenství 3 u PA, 4 u gynokoložky). Tím, že na mně těhotenství celkem nešlo poznat, tak jsme rozrůstání rodiny oznámili manželově rodině až na vánoční návštěvě. Na Vánoce mi manžel oznámil, že chce, abych rodila v Brně, takže já jsem mu oznámila, že tam budu rodit jedině s PA, která by mi zabezpečila přirozený porod. Začala jsem ji hledat. Sehnala jsem, ale o dva měsíce později v 36tt, mi napsala mail, že ji v této situaci není dobře a já byla najednou bez PA. Tak jsem si dala tři dny na to, abych našla PA nebo dulu a našla jsem tu nejlepší dulu pod sluncem (Staňka Kučerová) a k mé velké radosti měla na můj termín volno. Velmi se mi ulevilo. Na předposlední poradně jsem si nechala udělat test na přítomnost streptokoka a při poslední poradně jsem poděkovala své gynekoložce, která mě nezahrnovala strachy a urážkami, i když jsem návštěvy flákala a ne vše jsem podstoupila. Vždy byla milá a příjemná, i když měla plnou čekárnu. V ordinaci jsem si nepřišla odbytá. Naopak, pokud jsem měla něco k řešení, v klidu jsme si promluvily a vysvětlila mi, co mě zajímalo. A i když jsem zmínila domácí porod, jen mi řekla, že s ním nesouhlasí ale bez negativního posuzování. MUDr. Lucie Drábková je vážně poklad.

Manžel nebyl z těch, co by se o miminko v břiše zajímal, nehladil mi břicho ani na dítě nemluvil, prý to nikdo normální neděla (nebo taková nějaká byla jeho výmluva). Asi měsíc před porodem se to změnilo a já byla za to moc ráda. Stačilo to jeho "ahoj pupíku", a hned jsem měla lepší náladu.

Bylo moc příjemné být tak dlouho těhotná (první porod v 31+2). Vše se stihlo a pak se jen mohlo čekat na den D. Myslela jsem, že to bude 8.4., kdy má narozeniny moje mamka, ale ty jsme oslavili bez porodu. Pak přešel vypočtený TP (což bylo fajn, to datum se mi nelíbilo), pak první poradna v porodnici, kde mi doktorka v 40+2 řekla, že vše je nachystané, jen cinknout a pofrčí to. To mne potěšilo, odmítla jsem další poradnu, podepsala jsem reverz s tím, že se uvidíme za týden na další poradně. Na druhý den byl Velky pátek a já konečně chtěla okopat zahrádku, abychom měli kde zasadit přísadu. Manžel přišel s tím, že se to nesmí, že se nesmí hýbat se zemí, tak jsem mu řekla, že tedy "zítra".

POROD

V těhotenství jsem trpěla nespavostí, takže nebylo vzácností, že jsem byla už ve 3 ráno vzhůru. Ucítila jsem lupnutí, a že mi něco projelo páteří. "Utíkala" (spíš vyškrábala) jsem z postele s tím, že to bude voda, ale nebyla to voda. Mimino se nehýbalo, nehýbalo se pak ani na mé naléhání a mě napadlo, že je mrtvé, že mi umřelo v 41tt dítě a zachvátila mne panika. V pět se konečně začalo hýbat. Měla jsem takový divný pocit. V půl šesté přišla první kontrakce, trvala minutu, za pět minut další a opět minutu, tak jsem napsala Staňce, že se asi něco děje. Manželovi jsem řekla, že možná dnes porodím, za další dvě kontrakce (takže asi za deset minut) jsem volala dule, ať vyrazí, že se budu chystat do porodnice a volala jsem i mým rodičům, aby dojeli pro naše syny. Začala jsem se čistit a pak se snažila obléct a dostat do auta před domem. Manžel sbalil věci do auta a naložil syny. To vše zabralo asi 45 minut. V 6.20 jsme konečně vyjeli a v 6.55 byl příjem v porodnici. Cestou jsem do manžela několikrát zahučela, ať jede aspoň 120 - běžně jezdí pod sto, protože šetří auto - že nemíním rodit na dálnici, to jsme zrovna mohli zůstat doma. 

Dojela jsem na 4 cm otevřená a rozhodli se mi udělat monitor. Sice to trvalo skoro půl hodiny, ale podařilo se natočit "jen 10 minut", a tehdy jsem měla podepsat reverz, což mě zpětně mrzelo, byla to totiž zbytečná otrava. Pak jsem se přesunula na porodní box i s mojí dulou. Odmítla jsem léky a prasknutí vody (amniotomii). Našla jsem papír s porodními přáními, protože jsem si nepamatovala, co chci a hlavně jsem nebyla schopná se o tom bavit, tak bylo pro mě snazší najít papír. Byl to fičák, nedalo se mi ani dýchat, měla jsem pocit, že to dělám špatně, neefektivně, nešlo mi najít úlevovou polohu, nešlo mi dostat se do sprchy (tři kontrakce jsem se snažila, že tam přejdu a neposunula jsem se ani o krok, tak jsem to vzdala). Dula byla skvělá, pomáhala mi tím, že mi masírovala kříž, dýchala se mnou, pomohla mi polohovat, povzbuzovala mě, že mi to jde skvěle (a já jí řekla, že jí to nevěřím :D). Zvládla jsem jen a-a-a-a-a-a-a, a z kurzu jsem věděla, že to znamená, že je dítě nedorotované. Manžel přišel někdy kolem půl osmé, až předal syny. Nakonec PA řekla, že ať si lehnu na bok s nohou nahoru, že v této poloze šlo dítě nejlíp ven a protože mi vadily všechny polohy, tak jsem jí poslechla, aby miminko už bylo venku. Pak několikrát říkala, že jsou špatné ozvy a já jsem jí řekla, ať mi to neříká (nebo jsem si to možná jen myslela, že jí to říkám). Moc mi nešlo vnímat. Ani nevím, kdo všechno v místnosti byl. Snažila jsem se do porodního procesu nezasahovat, abych dítěti nepřekážela. Prostě rodilo mé tělo a můj syn a já tam jen byla u toho. V 8.00 praskla voda (podle mně čirá) a v 8.05 byl na světě Michael. Apgar Score 9-9-9. 

ŠESTINEDĚLÍ

Protože prý voda byla mírně zakalená, nenechali dotepat pupečník (manžel to odhaduje na 10-15 sekund, po té, co se syn narodil, než střihli) a já byla tak mimo, že jsem ani neprotestovala. To je druhá věc, které lituji, protože jsem chtěla, aby k přestřižení došlo až po vypuzení placenty, což jsem měla i v porodním přání. Syna musela vidět dětská lékařka. Nechtěla jsem syna vykoupat - tak to měli potřebu okomentovat, úplně zbytečné věty o infekčnosti atd. Pak mi ho konečně dali. Byl to zázrak. Byl nádherný, oči dokořán a tak hleděl, že jsem bulela jak želva, protože první syny mi vzali a já je viděla až za několik hodin. I manžel byl dojatý (ačkoli jsem ho prý poškrábala a kousla, statečný byl :D). A tak jsme se tulili asi 2 hodiny. Potom mi dula připravila koktejl - kousek placenty + broskve. Díky dule máme krásné poporodní fotky a za to jsem jí moc vděčná. Pak syna na hruď dostal manžel a následovalo šití, při kterém mi opět byla oporou a pomocí dula. Strašně to bolelo, ne jako po prvním porodu a ani to nebylo tak dlouhé. Lékařka, co mne šila, byla velmi příjemná, ale bolelo to fest.

Po bondingu jsme zjistili, že syn má smolku úplně všude, až na zádech, takže jsem po PA chtěla, aby změnila můj požadavek na oddělení šestinedělí (6N) a malého nechala umýt. Manžel tam šel s ním. Já šla do sprchy, pak si dala "snídani" a s dulou jsme se přesunuly na 6N. Přišlo mi, že dlouho nejdou, tak jsem si šla pro syna. Odmítla jsem podání vit. K injekčně, dostala jsem od lékařky kázeň, že kvůli mně je syn podchlazený, že kde jsem viděla, ho mít nahého na těle, (to jsem spolkla poznámku, že ať si o bondingu něco nastuduje) a že zvracel mléko (bylo samopřisátí při bondingu) a tak ho mám omezovat na prsu. Celé to bylo dlouhé, zbytečné a ještě jsem si syna nenechala měřit, jen zvážit (2960 g) a to se lékařce taky nelíbilo.

Na druhý den se uvolnil nadstandard, takže jsme konečně měli soukromí, ale nějak mi přišlo zbytečné tam být déle, a tak jsem začala sondovat, co syna čeká za vyšetření a jaká je šance, že mi v poklidu projde ambulantní porod. Začala jsem v noci vážit syna, aby bylo vidět, že nejen, že se přisává (každé kojení), ale že si už něco vypije. Jinak se s vážením začíná po 48 hodinách. No a ráno při vizitě k mému překvapení, měla službu opět lékařka, co syna přijímala. A měla komentář k množství, které si vypil (4 ml, 4 ml, 6 ml), že by si mohl vypít i 20 ml. Změřili žloutenku, která měla stále nízké hodnoty a k mé spokojenosti nechala udělat odběr z patičky a kontrolu sluchu a v 10 hodin, tedy 50 hodin od porodu, byl syn propuštěn. Ve 12 hodin už si hověl doma v ložnici. Tak jako během těhotenství i během šestinedělí mám ohromnou podporu, péči a pomoc kamarádek a kupodivu i manžela, který byl první týden po porodu doma. Kamarádky mě zásobily jídlem, a tak jsem k mé velké radosti a úlevě vařila až po 14 dnech. Dula přijela hned druhý den a přivezla chladivý olejíček na bradavky (protože mě přisátí hooodně bolelo) a zelený jíl na poranění a taky zkontrolovala kojení, protože jsem byla nervózní, zda nám to jde správně, abychom nedělali zbytečné chyby. Kamarádka mi zpracovala placentu na kapsle a tinkturu a dala bylinky na obklady proti bolesti. Celkově jsem opravdu neskutečně vděčná za toto zázemí. U prvosynů jsem nic z toho neměla, ani tehdy neexistovala žádná poporodní služba v okolí. O to víc si toho vážím, protože to není samozřejmost, mít takové skvělé anděly kolem sebe. Naopak, je to vzácnost. Ono totiž stačí i pár slov přes telefon a člověku to dodá sílu. 

Dovětek

Těhotenství bylo náročné v tom, že jsem se denně bála, že mi dítě umře, a krásné v tom, že jsem denně věděla, že mám dokonalé miminko. Oproti prvnímu těhotenství jsem byla aktivnější, např. jsem umývala dva měsíce před porodem okna. Během těhotenství jsem nepřibrala ani kilo a rodila s váhou, kterou jsem začala, takže po porodu jsem o krásné 4 kg byla lehčí a kojením o další kila. I tak se našlo pár lidí, kteří měli potřebu mi sdělit, jak velké břicho mám, a jak mě je dost. Až porodem jsem zjistila, že jsem měla asi měsíc poslíčky. A to bylo fajn, nevědět předem, stačilo mě číst výkřiky na internetu, že "už mám poslíčky tak dlouho, kdy bude porod??". Takto jsem byla v klidu, protože syn měl čas do 42+1tt (nar. 40+4tt), pak bych začala hysterčit :D Hodně se objevovalo téma klystýr, v různých skupinách si to ženy často řešily, až jsem z toho byla nervózní. No doma 2x stolice a v aute 3x zvracení. Tělo je skvělé. Ač byl ambulantní porod jedna z možností, tak jsem předem neřešila ani s personálem v předem vybrané porodnici, ani s pediatričkou. Prostě se mi to nechtělo "zakřiknout". Dopadnout to mohlo všechno jinak a hlavně se mi nechtěly poslouchat něčí strachy a výhružky, když to nebylo aktuální, stačilo mi o tom na internetu číst. 

Tím, že byl porod rychlý, měl syn vodu v plicích a kuckal se tím několik dní, teď se pro změnu kucká MM, jak hltá.
Trochu mě po porodu mrzelo, že jsem si neužila "wellness". Dula měla snad tak velký kufr jako já, plný úžasných věcí - rebozo šátek, masážní záležitosti, vonné záležitosti, no vytáhla jednou růžovou vodu a jeden olejíček, ke kterému jsem jen přičichla ... no a na víc nebyl prostor.

K mému velkému překvapení bylo odd. šestinedělí v pohodě a kromě dvou lékařek jsem neměla problém. Personál byl příjemný, možná to bylo tím, že byly Velikonoce (syn se narodil na Bílou sobotu), možná tím, že to bylo mé třetí dítě (tuto kouzelnou větu jsem použila několikrát za ty dva dny), možná štěstí na směnu a možná nic z toho.

Dost mě překvapili lidé, kteří mi potřebují říct, že je jim líto, že mám ZASE kluka, ne holku. Přitom já jsem šťastná, že mám syna. Ne, kvůli pohlaví, ale kvůli tomu, že je živý a zdravý. Pohlaví je jen bonus, na kterém nezáleží, ne mně.

Moc mě bolelo šití, hodně mě bolelo ještě tři týdny, to jsem nečekala. Neskutečná bolest na wc, ve sprše, při chůzi, při ležení, při vlézání do postele i vstávání z ní. Po prvním porodu byl nástřih, šíleně dlouhé šití, ale fit jsem byla hned 2 hodiny po porodu.

Pupeční pahýlek jsem nenechala řezat, doma odpadl týden od porodu, tímto vzdávám hold všem rodičům lotosáčků, mě stačilo se starat jen o pahýl :D

Velmi mě v tomto těhotenství osvobodilo, že vše bylo možné, ať už co se týkalo těhotenství, tak co se týkalo způsobu porodu. Byl možný překotný, domácí porod, sekce, předčasný porod i přenášení, nechala jsem si všechny brány otevřené a nechala to vše plynout, jen jsem se připravila na to, že se to může stát. Syn vybral to nejlepší pro nás dva a já se snažila nepřekážet. "Mé tělo ví, jak porodit. Mé dítě ví, jak se narodit."

Hodně jsem toužila a přála si, aby syn poléčil mé rány z prvního porodu. Aby byl tento porod krásný, přirozený, tak jak jsem si vysnila už ten první. A je to neskutečné a zázračné, ale splnilo se mi to. Jsem z toho denně dojatá a nevýslovně šťastná. Syn je klidné, bezúdržbové, dokonalé miminko. Spí na mě, nebo těsně u mě. Nosím v šátku a látkuju od prvního týdne jeho života. Kojí se, kdykoli si řekne. Neprotestuje v autě ani v kočárku. V porodnici syna umyli jen jednou a doma jsme zatím koupali taky jen jednou, po 18 dnech. Přijdu si klidná a konečně mám pocit dovolené. Odvedeme prvosyny do školky a pak se, pokud není v plánu nějaký jiný program, spolu válíme v peřinách několik hodin. Je to nádherné. Cítím ohromnou vděčnost, že mi je toto dopřáno, že to zažívám.

středa 17. května 2017

Příběh Majdaleny

Je mi 30 let, jsem prvorodička a jsem hodně nemocná. Mám somatoformní vegetativní dysfunkci. Od 8 let mne bolí skoro pořád levá půlka těla, nejvíc břicho - tam je nervový pletenec. Bohužel v těhotenství to bylo snad ještě horší. Nemohla jsem vlastně nic (což mi moc nevadilo, protože jsem zvyklá), jen od samého začátku jsem se bála, že až budu rodit, nebude žádný odpočinek, že budu mít bolesti neustále. 
V Praze na klinice mi řekli, ať se nestrachuji. Že až budu rodit, tak budu rodit. Říkala jsem si, kdyby to bylo nonstop, tak pojedeme do porodnice, protože nevím, zda bych takový nápor zvládla. Celých 9 měsíců jsem měla bolesti cca 70 % z 24 hodin (ano i v noci, spala jsem cca 3 – 5 hodin, bohužel ne v kuse). Bylo hodně těžké to vůbec zvládnout, mnohokrát jsem vůbec nevěděla, zda mne bolí somatika nebo něco kvůli těhotenství. I proto jsem volila domporod. Nechci, aby má dcera zažívala jakékoli psychické peklo, co může být. Tedy jsem se tak rozhodla kvůli ní, ne kvůli sobě. Měla jsem kvůli mé nemoci velký problém sehnat PA, která by s námi rodila doma. Mně to jako kontraindikace k domporodu nepřišlo a pořád jsem věřila, že to doma zvládnu, i když jsem nevěděla, do čeho jdu. Nakonec jsem sehnala dulu, sice 400 km daleko, ale byla jsem spokojená, že jsem ji našla. Už když jsem ji uslyšela po telefonu, věděla jsem, že je to ona. Sešli jsme se na první schůzce. Dule nevadila má nemoc a byla ochotná přijet i z té dálky. Dál jsem se snažila připravit na porod, ale jestli dobře, to netuším. 

V pátek 14.4, ve 4 hodiny ráno mi praskla voda v posteli. Hned jsem volala, že se začalo něco dít. Poradila mi, abych šla spát, nevíme, jak dlouho budu rodit atd., jenže to mně už to nešlo. Začaly kontrakce hned po 4 minutách. To už jsem byla ve vaně a měli jsme s mužem velkou radost, že už je to tady. Ale za hodinu se to zastavilo a kontrakce pak chodily úplně nepravidelně. V jednu odpoledne mě přijela zkontrolovat Kateřina, místní PA, a někdy ve dvě dorazila má dula, sedla si do křesla a jen mne sledovala. Asi do 4 hodin odpoledne se nic moc nedělo. Voda mi pořád pomalu odtékala a já se jí snažila doplňovat. Nonstop mi bylo špatně, ale somaticky. Na klinice se spletli, jelo mi prostě oboje. Asi ale vydržím hodně, protože mi to moc nevadilo, prostě jsem držela. Asi ve 4 hodiny jsem požádala o vnitřní vyšetření. Potřebovali jsme vědět, jak postupujeme. Nález byl asi 2 cm a z toho jsem se celkem vyděsila. Už to trvalo dlouho. Šlo to sice vydržet v pohodě, ale dva dny sem tak být nechtěla. Pořádně jsem se začala soustředit na otvírání, pouštěla jsem Majdu a moc jsem se těšila, až ji uvidíme. Kontrakce začaly rychle sílit, střídala jsem dokola postel a sprchu. (Na bazének by ani nedošlo. Jsem ráda, že sem ho odmítla. Byl by zbytečný, teď to vím.) Měřili jsme ozvy, vše bylo dobré. Nechala jsem si udělat další vyšetření, jestli se to vůbec hnulo, to bylo cca v 7 hodin večer. Už to bylo hustý, vůbec žádný odpočinek a kontrakce byly asi po 4 minutách. Nevím přesně, neměřila jsem to, nikdo to neměřil :D Zjistili jsme, že se to za cca 2-3 hodiny hnulo dost. Ani má dula tohle dle jejího výrazu nečekala. Já byla příjemně potěšena, ona asi taky, že tam nebudeme 3 dny. Byla jsem na 6 – 7 cm. Zkoušeli jsme natočit ozvy, ale moc to nešlo. Mimo kontrakce jsem měla tu hroznou somatickou tenzi, takže žádný klid. Mrskala jsem sebou ze strany na stranu :/ něco natočit šlo, vypadalo to tak normálně, ale žádný hit. Asi za hodinu jsme zkoušeli znovu natočit ozvy, ale malá se nám prostě ztrácela v kontrakci, což je prý celkem normální, ale zpět naskakovala na 90 tepů za minutu, a to má být nejméně 110. To jsme vyhodnotili jako špatné ozvy a hned bylo rozhodnuto, že musíme do porodnice, že tam možná není něco v pořádku. Do tří minut jsme byli v autě. Během převozu jsem měla jednu kontrakci za druhou. Díky bohu jsem byla srovnána s čímkoli, co může nastat, ale že nepojedeme do dohodnutého Rakovníka, to jsem nečekala. Jeli jsme do Chebu, protože je nejblíže. Bohužel je vyhlášený jako fakt nejhorší. 

V autě proběhla rychlá domluva, co povíme v porodnici a já se smiřovala s nejhorším. V Chebu jsme byli v 23.32 a šli hned na sál. Místní PA mne vyšetřila a říká, no hned na kozu, to už je finále. Ale chtělo to ještě pár minut. Vyšetřil mne ještě jeden doktor a našel zbylý lem hrdla. Oddechla jsem si. A hned slezla z toho jejich křesílka. Během dalších 5 minut už mi to nutilo tlačit. Neřešila jsem okolí. Bylo tam 8 lidí, mnoho světla. Začala jsem tlačit sama od sebe tak, jak chtělo tělo - ve stoje opřená o to jejich křeslo. Moje dula byla za mnou a říkala a radila, jak mám tlačit. Byl to skvělý pocit, musím říct, přirozený a krásný. Držela jsem se za to, kam se dávají ty nohy. Byla jsem během chvíle úplně mokrá od potu (měla jsem na sobě tričko Betonárka :D :D). Čekala jsem na kontrakci a pak s řevem tlačila, a u toho jsem šla tělem vždy dolů. Našla jsem si tam svůj způsob. Museli jsme být asi hodně hustý. Vím, že tam všichni komplet jen stáli a koukali na nás, co děláme, někdo i kroutil hlavou - říkal můj muž. Tady v Chebu je úplně nemyslitelné a nestandardní úplně vše, co jsme tam dělali. Měli jsme veliký štěstí. Nechali nás a sledovali tu jízdu. Cítila jsem všechno, bylo to tak silný! :) Sáhla jsem ji na hlavičku, když se pomalu drala. Dula byla za mnou pořád, hřála mi hráz nejspíš nějakým hadrem, ani nevím co tam někde na tu rychlovku sebrala :D a krásně radila, co mam dělat. Doktor stál opodál a jen koukal. Někdy ke konci jsem ho zahlídla pode mnou, jak sleduje, jak nám to jde. Když šla hlavička, tak to zatraceně pálilo. Pak mi přišlo, že na zatlačení bude venku hlava, tak sem si řekla, musím do toho dát vše. Já zatlačila, malá doslova vystřelila jako raketa a byla venku celá. Měla jsem hrozný šok, že to už to je? :D chytila ji asi dula, ale jak byla za mnou, tak já nic neviděla. Narodila se ve 23.53. Ten pocit, jak ze mne vystřelila, byl... no nezapomenutelný. Vlezla jsem si na křeslo, hned mi ji podali na bonding. Vše dodrželi, co jsme chtěli. Pupečník nechali dotepat a dali nám placentu, zkrátka dodrželi vše. Přitom nás viděli půl hodiny a vyhověli všemu. Měli jsme veliké štěstí na půlku personálu a doktora, který naprosto respektoval, co jsme tam dělali. Byla to krásná životní jízda. Konec byl sice jinde, ale udělali jsme si domporod v nemocnici. Jsem spokojená! Chování toho doktora bylo nadčasové, na Cheb určitě. Jsem úplně bez poranění. Na šestinedělí už to bylo jiné. Tam mi dali vyžrat, co jsem si to jako dovolila.. Odcházeli jsme druhý den. Dcera měla horší adaptaci, nalokala se vody. Navrhovala jsem negativní reverz. Nechtěli nás pustit. Moc zajímavé, že to najednou šlo bez reverzu. Majdalena měla v propouštěcí zprávě 2100 g, ale když s dítětem nic není, co zmůžou :). Na gynekologii jsem nebyla od 32tt, protože ten můj gynekolog je prostě mimo, a pořád mě s něčím doslova otravoval. Takže jsem neměla nějaké ty jejich testy hotové. Malá neměla ani žloutenku.

Přirozeným porodům zdar!

pondělí 15. května 2017

Příběh Jany

Ambulantní porod
aneb Porodit a jít domů

Že existuje něco jako ambulantní porod, jsem věděla už před prvním porodem. Tehdy jsem ale nechápala, co může někoho vést k tomu jít hned po porodu domů. Mimochodem v té době jsem si taky myslela, že pro domácí porod se ženský rozhodují, protože v porodnici nemají to pohodlí, které mají doma. Od té doby jsem přehodnotila svoje názory na spoustu věcí, takže už od začátku druhého těhotenství jsem si říkala, že tentokrát bych chtěla rodit ambulantně.

Co je to vlastně ambulantní porod?

Jako ambulantní se označuje takový porod, kdy rodička s dítětem odejde z porodnice dřív, než po "doporučovaných" 72 hodinách. Tenhle časový údaj vychází ze statistiky, podle které se do 72 hodin u novorozence nejčastěji projeví vrozené vady (zejména srdeční). Odejít z porodnice můžete v podstatě kdykoliv, pokud vaše dítě není v bezprostředním ohrožení života, pokud jste porodily po 37. týdnu gravidity a dítě má alespoň 2500g (tyhle podmínky se ale nejspíš v každé porodnici liší).



Proč jsem se rozhodla rodit ambulantně

Všechny tři důvody, které mě k tomuto rozhodnutí vedly, vychází z toho, že jsem rodila už podruhé. Jako prvorodička bych motivaci jít hned po porodu domů nejspíš neměla.

Prvním a nejdůležitějším důvodem bylo to, že jsem nechtěla být tři dny mimo domov. Dája je přece jenom pořád malá a nikdy tak dlouho beze mě nebyla. Navíc tak dlouhé odloučení potom může komplikovat vztah staršího dítěte k právě narozenému sourozenci. Stesk po mámě prostě pro dítě není ideálním startem k tomu, že odteď bude doma mimino a máma na něj bude mít míň času.

Druhým důvodem bylo to, že už jsem si jednou pobyt v porodnici vyzkoušela. Byl to hodně předražený hotel s mizernou kuchyní a službami, bez kterých se člověk klidně obejde. Jako druhorodička už jsem nepotřebovala poradit s kojením a koupáním mimina, nehledě na to, že nemám pocit, že poprvé by mi pobyt v porodnici v tomhle směru nějak pomohl. Proto jsem se rozhodla radši investovat do vlastní porodní asistentky, než do ubytování na "nadstandardu."

Poslední důvod není ani tak důvodem, proč rodit ambulantně, jako spíš důvodem pro to, proč se nenechat od tohoto rozhodnutí odradit strašením typu: co když se něco stane tobě nebo dítěti. Tím důvodem je schopnost nést zodpovědnost za svoje rozhodnutí a důvěra ve vlastní úsudek. Pokud se cítíte v bezpečí pod lékařským dohledem a máte pocit, že v nemocnici se vám ani vašemu dítěti nemůže nic stát, je pro vás pobyt v porodnici ideálním řešením. Pokud si myslíte, že dokážete správně vyhodnotit, že vaše dítě není v pořádku (třeba na základě toho, že už jedno dítě máte) a adekvátně zasáhnout, není důvod setrvávat v porodnici déle, než po nezbytně dlouhou dobu.

Co je potřeba mít k ambulantnímu porodu

Pokud chcete jít po porodu domů, je dobré to napsat do porodního plánu a informovat o tom asistentky a lékaře na porodnickém oddělení. Některé rodičky na základě vlastní špatné zkušenosti nedoporučují říkat před porodem, že chtějí rodit ambulantně, protože personál porodnice k vám pak může přistupovat jako k "nespolupracující." Já jsem v porodním plánu uvedla, že bych ráda šla po porodu domů, pokud to bude zdravotní stav mě a mého dítěte dovolovat. Navíc jsem věděla, že vyškovská porodnice je ambulantním porodům nakloněná, takže jsem nečekala, že by mi v dřívějším odchodu někdo bránil.


To, že je personál porodnice nakloněný ambulantním porodům ale není pravidlem. Slyšela jsem o případech, kdy se lékaři oháněli zákony a vyhláškami, na základě kterých nechtěli dítě propustit spolu s matkou, nechtěli matce vydat lékařské zprávy případně jí i vyhrožovali tím, že zavolají policii nebo OSPOD. Tohle jsou ale extrémní případy, v brněnských porodnicích se většinou dá na odchodu domluvit, obzvlášť, pokud chcete odejít třeba až po 24 nebo 48 hodinách.

Před odchodem je nutné podepsat negativní reverz, ve kterém strvrzujete, že jste si vědomi rizik spojených s předčasným odchodem z porodnice. Ve většině porodnic také požadují písemné potvrzení od pediatra, že vaše dítě převezme do péče poté, co opustíte porodnici. Ve Vyškově jim stačilo jenom jméno a telefon na pediatra a moje čestné prohlášení, že jsme domluvení, že nás do péče převezme.

Novorozenecká žloutenka

Nejčastějším argumentem lékařů proti dřívějšímu odchodu z porodnice je obtížné sledování novorozenecké žloutenky. Ta se v porodnici měří každý den speciálním přístrojem, který nemá pediatr běžně k dispozici. Novorozenecká žloutenka ale není život ohrožující onemocnění, které by se objevilo z ničeho nic. Je to fyziologický proces vylučování nadměrného množství bilirubinu z krve, který probíhá u všech novorozenců přibližně od třetího dne od narození. Nejvíc viditelná je na hlavičce, žlutá ale může být kůže na celém těle i oční bělmo. K vylučování bilirubinu dochází močí a vlivem slunečního záření, základním opatřením proti novorozenecké žloutence je tedy časté kojení a ukládání dítěte na slunce. Závažnější forma žloutenky se kromě zežloutnutí projevuje i tím, že je dítě hodně spavé, málo pije a čůrá a je apatické. Léčba potom probíhá v nemocnici, kde je dítě uloženo pod lampu s UV zářením.


Náš ambuporod

To, že si člověk naplánuje, že chce odejít po porodu domů ovšem automaticky neznamená, že to tak bude. Z vlastní zkušenosti vím, že po dlouhém a vyčerpávajícím porodu, po porodu s epidurálem nebo při velké ztrátě krve není novopečená matka často ani schopná vstát z porodního křesla, natož po svých odejít z porodnice. Můj druhý porod se naštěstí tomu prvnímu vůbec nepodobal, byla jsem po něm sice nevyspalá a bolavá, ale mohla jsem normálně fungovat a vlivem poporodních hormonů jsem nebyla ani nijak zvlášť unavená. Z porodního sálu jsem tentokrát odešla po svých za doprovodu Miry a své porodní asistentky, která nesla Dorotku. Na oddělení šestinedělí jsem zažila menší šok, protože pokoj, kam nás umístili, vypadal jako relikt z roku 1980. Stejně a možná ještě hůř vypadaly záchody. Starý primář s naslouchátkem a herdekbaba alias vrchní sestra celou atmosféru jenom dokreslovali. Oba byli neuvěřitelně protivní a během vizity nezapomněli několikrát zopakovat, že je v zájmu zdraví dítěte zůstat v porodnici 72 hodin. Potom nám vrazili papír s informacemi pro dřívější odchod z porodnice a dotazník k očkování proti tuberkulóze a odešli s tím, že propouštěcí zprávu nám dají za dvě až tři hodiny. Hned potom přišel s mojí propouštěcí zprávou mladý doktor z oddělení šestinedělí. Oproti osazenstvu novorozeneckého oddělení působil jako zjevení. Říkal, že je vše v pořádku a tudíž nám nic nebrání odejít a vůbec se tvářil, jako že pár hodin po porodu od nich odchází každá druhá rodička. Mira potom odjel do Manerova zkontrolovat Dáju a já jsem zůstala s Dorotkou sama. Protože bylo už po osmé hodině a byl slunečný den, brzo jsme v tom retro pokoji byly jako ve skleníku. Za hodinu přišla sestra s reverzy - jeden jsem měla podepsat já a druhý Mira. Když za půl hodiny přijel, pořád se ještě nic nedělo. Teprve ve čtvrt na jedenáct konečně dorazila vrchní sestra se štosem papírů a propouštěcí zprávou Dorotky. Poté, co jsem se jí asi desetkrát podepsala jsme konečně mohli jít domů.


Nepříjemným důsledkem našeho dřívějšího odchodu z porodnice bylo, že jsme si sami museli zajistit všechna vyšetření, která novorozenci v porodnici podstupují. Druhý den po porodu jsme šli poprvé k dětské doktorce. Ta malou akorát zvážila a poslala nás na vyšetření do znojemské nemocnice. Ne, že bych všechna tahle vyšetření považovala za nutná, ale trvala na nich a mě se s ní nechtělo dohadovat. Třetí den po porodu jsme proto s Dorotkou šli na novorozenecké oddělení, kde jí udělali vyšetření sluchu, vyšetření okysličení krve a screening vrozených metabolických vad (tzv. patičkový test). Po zkušenostech se sestrami na novorozeneckém oddělení ve Vyškově a Bohunicích jsem čekala, že to bude více či méně hororový zážitek. Naštěstí tam ale byli všichni moc milí, ochotně se nám věnovali a dokonce se vyptávali na detaily ohledně mého porodu. Za týden jsme šli do nemocnice podruhé, tentokrát na ultrazvuk kyčlí. Třetí a naposlední vyšetření proběhlo dva týdny po porodu, kdy Dorotku čekal ultrazvuk ledvin. Novorozeneckou žloutenku nakonec nikdo neřešil, Dorotka ji měla mírnou, stejně jako její sestřička.

Tohle ne zrovna příjemné obíhání doktorů ale bohatě vyvážila možnost být od prvního dne doma dohromady jako rodina. Hned první den k nám přijela babička, aby hlídala Dáju, takže jsem si první dny mohla dopřát i válení se v posteli s novorozencem. Když se k tomu ještě přičte pohodlí vlastní postele a možnost pořádně se najíst, je jasné, že ambulantní porod byl pro mě nejlepší možnou volbou.