neděle 19. února 2017

Příběh Olivie

Na porod druhého dítěte jsem zpočátku neměla potřebu se nějak extra připravovat. Měla jsem pocit, že všechny informace jsem si načetla v prvním těhotenství, a že rozhodně chci co nejpřirozenější porod bez zásahů. Nicméně v osmém měsíci jsem najednou cítila, že se na miminko potřebuji více napojit. Hodně mi v tom pomohla knížka „Aby porod nebolel“ od Lucie Groverové. Inspirovalo mě to k vnitřním rozhovorům s dítětem a taky dodalo odvahu, že porod spolu prostě zvládneme (a možná i bez bolesti). Zvažovala jsem možnost domácího porodu, ale nakonec zvítězil porod ambulantní, s čímž více souzněl i manžel.

S Olivií jsme se nakonec opravdu na všem domluvily. Slíbila jsem, že do konce ledna odučím angličtinu, v úterý 31.1. tedy poslední hodiny. Co bylo ale důležitější, bylo sehnat nového pediatra, který by byl ochotný nás přijmout i po ambulantním porodu. Stávající pediatra velmi striktně odmítla, strašila a celý rozhovor byl dost nepříjemný. Posledního ledna jsme tedy s manželem zašli za jinou pediatričkou, která taky nadšená nebyla, ale nakonec s domácí návštěvou souhlasila. Jako nejlepší argument ale uvedla, že 11.2. odjíždí stejně na dovolenou, takže to nás zkontrolovat nemůže. Termín jsem měla kolem 14.2. Dohodli jsme se tedy, že pokud to stihnu do 11.2., přijde za námi domů a převezme nás do péče. Více podrobností jsme bohužel nedomluvili (např. kdo udělá odběr z patičky). Ale mně se obrovsky ulevilo a řekla jsem miminku, že teď už může přijít, a že by bylo fajn to stihnout do toho 11.2.

A ve středu v noci (2.2.) se opravdu rozjel porod (o dva týdny dříve). Po třetí hodině mě vzbudila jedna slabší kontrakce, kolem půl čtvrté jsem vstala, že tedy uvidím. Moc jsem nečekala, že bych už skutečně začala rodit. Sprcha mi nebyla už ale vůbec příjemná. Pak už to šlo všechno ráz na ráz. Odešla mi hlenová zátka, v obýváku praskla plodová voda a můj muž stále odmítal uvěřit, že rodím a lehce panikařil. Ale jen chvilku, jelikož viděl, že se mi opravdu rozjely kontrakce, a že už volám porodní asistence z rakovnické porodnice, se kterou jsem byla domluvená. Chvílemi mně přišlo, že snad porodím doma a že to do porodnice nezvládnu. Moje představa, že tam dojdu pěšky, jelikož bydlíme asi 3 min daleko, vzala za své a byla jsem ráda, že mě muž odvezl i ten kousíček autem.

Do porodnice jsme dorazili někdy po půl šesté a PA už na mě čekala. Měla jsem předvyplněné skoro všechny papíry a celou administrativu vyřizoval manžel, zatímco mi PA už přímo na porodním sále natáčela monitor. A díky bohu za to, jelikož jsem v tom fofru zapomněla doma např. těhotenskou průkazku. A to bylo pro personál trochu těžké vydýchat, jak to že jí jako nemám. Šlo jim hlavně o moji krevní skupinu a prohlášení manžela a můj porodní plán jim nestačil. Nakonec si to asi později ověřovali u mého gynekologa, na jehož jméno si manžel taky nemohl rychle vzpomenout. Jsem každopádně ráda, že s tímhle mě nikdo neotravoval, protože porod byl krásně rozjetý.

Doktora jsem viděla jen při úvodním vyšetření, kdy mě vnitřně rychle a bezbolestně vyšetřil a zase odešel. Celý porod jsem pak prožila jen s úžasnou PA (Petra Galiová) a manželem. Sama jsem si volila polohy, mohla chodit, pít, dělat si zkrátka co chci. Pustila jsem si relaxační hudbu, hlavně proto, že na vedlejším sále taktéž někdo rodil a bylo to dost dlouhé a hlasité, pro mě tudíž dost nepříjemné. PA se chovala úžasně, v podstatě jako by tam nebyla. Asi občas i někdo vešel do místnosti, ale v podstatě jsem to nevnímala, zůstali vždy jen v takové předsíňce, všichni šeptali a nikdo nechtěl mluvit přímo se mnou. Zcela intuitivně jsem si nakonec vybrala polohu ve stoje s jednou nohou pokrčenou na schůdkách, kdy jsem byla otočená zády do pokoje a koukala jsem z okna. Mohla jsem se tak krásně soustředit sama na sebe a přicházející miminko. Při pocitech na tlačení jsem začala tlačit opravdu podle sebe, nikdo mi neříkal kdy a jak. A asi na dvě nebo tři velké kontrakce jsem si porodila hlavičku do svých rukou a na další kontrakci se narodila dcera celá. Nikdo nespěchal, PA ji nechala krásně dorotovat, prostě jsme všichni věřili, že ona i já víme, co děláme. Byl to nádherný pocit porodit si dítě do vlastních rukou. To jsem s první dcerou nezažila.

Po narození jsem měla dcerku hned v náručí, za zády najednou stála pediatra, o které ani nevím, že přišla, jen se podívala na miminko a řekla, že v pořádku a zase odešla. Doktor závěrečnou fázi zkontrolovat údajně jen mezi dveřmi, kdy mu PA řekla, že je všechno v pořádku a nepotřebujeme ho. Přesunula jsem se na lehátko, kde jsme asi dvacet minut čekali na dotepání pupečníku. PA to nechala plně na mě, kdy si ho přeji přestřihnout. Chvíli poté jsem bez problémů porodila placentu. Nakonec mě přišel zkontrolovat lékař a s PA se shodli, že je to na malé šití. Šila mě sama PA jen pod lékařovou kontrolou, radil jí a učil, což bylo velmi sympatické.

Zůstali jsme dvě hodiny na sále a mně bylo neuvěřitelně dobře a byla jsem plná energie. Šla jsem se bez problémů vysprchovat a zjistila jsem, že můžu v podstatě hned sedět. Poté jsme odešli na nadstandardní pokoj. Souhlasila jsem, že zůstanu mininálně 12 hodin, ale vzhledem k tomu, že jsem porodila v půl deváté ráno, tak se mi vlastně nechtělo odcházet domů na noc a domluvili jsme se, že odejdu tedy po 24 hodinách. Zdálo se, že s tím nemá nikdo problém. Manžel tedy zavolal naší nové pediatričce, ta přislíbila návštěvu doma hned následující den v 11 hodin. Bylo mi řečeno, že asi není problém přijít potom ambulantně na oddělení udělat screeningové testy (šlo mi především o odběr z patičky).

Druhý den ráno ale začala dětská doktorka strašit možnou žloutenkou a zvýšenou hladinou bilirubinu. A také tím, že dcerka je menší (2,6 kg) a tudíž riziko žloutenky vyšší. Informace jsem si vyslechla, zvážila a začala se zajímat, jak to tedy uděláme s tím odběrem z patičky. A tady nastal problém. Najednou to ambulantně vůbec nešlo, prý zákaz od primáře, jak jednou opustíme oddělení, už tam nesmíme a oni to ani nemají jak vykázat na pojišťovnu apod. Když jsem navrhla, že si papírek tedy od nich ráda odkoupím, tak to je trochu zaskočilo, ale opět argumentovali tím, že to nejde, protože to nemají jak vykázat na pojišťovnu. Volala jsem své pediatře, ta řekla, že počítá s domácí návštěvou, odběr z patičky ale ať si domluvím v nemocnici. No celkem zmatená situace.. Nakonec moje pediatra přišla do porodnice a já souhlasila, že zůstanu ještě jeden den. Nemusela jsem, vím, ale už se mi nechtělo dohadovat s byrokratickým systémem a taky vím, že pediatři v Rakovníku prostě nemají moc zkušeností a hlavně ochoty přebírat děti dříve než po 72 hodinách. Byla jsem ráda, že pediatra se o nás opravdu zajímala a osobně se na nás přišla do porodnice podívat a domluvit se. Slíbila, že druhý den se za námi staví doma.

Druhý den tedy hned ráno proběhla screeningová vyšetření, odběr z patičky po 48 hod, žloutenka najednou nebyla už tak děsivá a my mohly jít konečně domů. Musím říct, že den navíc mi nakonec tolik nevadil. Mohla za mnou na návštěvu i tříletá dcera, i když byly návštěvy omezeny kvůli chřipkám jen pro tatínky. Byli za mnou i moji rodiče, takže to s tím zákazem tak horké nebylo. Nikdo mě neotravoval s vážením, kojením, nevadilo jim, že spím s malou v posteli. Tak jasně, je nepříjemné, že tam ráno chodí sestra, že je snídaně a vy zrovna po probdělé noci na pět minut usnete. Ale jinak fakt v pohodě.

Pediatra za námi pak docházela domů tři dny vždy jen na krátkou kontrolu, dcerka krásně přibírá a „odžloutává“ k velké spokojenosti všech.

Zkušenost s ambulantním porodem v rakovnické porodnici je velmi dobrá. Jsou na to již zvyklí. Pokud si člověk stojí za svým, tak možná přednesou nějaká rizika, ale nemají problém dát vám podepsat reverz. Těžší je ale v Rakovníku najít ochotného pediatra. Příště bych se snažila lépe domluvit, kdo udělá odběr z patičky, to byl asi jediný zádrhel.

sobota 18. února 2017

Příběh Martina

Ihned po zjištění svého těhotenství jsem začala sbírat informace z různých zdrojů. Zakoupila jsem si knihy a prolistovávala mraky webů o těhotenství a porodech. Postupem času jsem si ujasňovala představy o porodu a možnostech, které se naskýtají.

Prvním důležitým rozhodnutím bylo vybrat zařízení, ve kterém přivedeme na svět naše miminko. Pražské porodnice chtějí registraci v 15. týdnu, takže bylo hned o čem přemýšlet. Po nedlouhé úvaze jsme i na doporučení přátel zvolili Podolí. Byli jsme s manželem Jendou velmi šťastní, že se nám podařilo projít registrací, i když osobní návštěva Ústavu v nás zanechala spíše rozpaky. Především mě znervóznila jejich nově zavedená Smlouva o péči o zdraví a Vzorový porodní plán, který zdaleka neskýtal všechny možnosti, které jsem si přála využít. I na internetu diskutující hodnotili tyto kroky jako ochranu nemocnice před nežádoucími „alternativními rodičkami“.

Bylo jasné, že s sebou budu potřebovat nějakou povolanou osobu, která bude hájit má přání. Kromě manžela, který o porodech v tu dobu nevěděl zhola nic, je nutné mít s sebou někoho, koho znám, komu důvěřuji, a kdo bude ochotný projít celým procesem se mnou. Rozhodla jsem se, že vyhledám dulu, ale žádná na obzoru se mi nezdála ta moje.

Jak těhotenství postupovalo, přijímala jsem za své stále více názorů z tábora „alternativní“ a představa, že se mi tyto sny naplní v Podolí, se stávala stále více vzdálenou.

Nejužitečnější informace:
Zhruba ve 20. týdnu jsem dospěla k rozhodnutí zajistit si vlastní PA, která má požadované vzdělání, takže má důvěra v ní bude maximální. Přes web UNIPY jsem vyhledala první dvě milé osoby – Lucie, které pracují v tandemu, a oslovila jsem je. Měla jsem velké štěstí, že jim právě jedna těhotná na konec ledna vypadla, a já mohla přejít do péče Lucek.

Na první schůzce s Luckami jsem ještě nebyla definitivně rozhodnutá pro výběr porodnice a ponechávala jsem si více možných variant, ale vzhledem k tomu, že mají smlouvu s rakovnickou porodnicí, brzy jsme se společně s manželem rozhodli pro ni (od nás 50 minut cesty). Ve stejné době jsem se začala zajímat i o ambulantní porody a zlehka jsem začala svému okolí (manžel, sestra, maminka) předkládat své myšlenky. Po nedlouhé úvaze jsme se rozhodli, že pokud nastane příhodná doba a já nebudu muset zůstat po příjezdu z porodnice doma sama, odjedeme.

A náš Martínek nám pomohl tento sen vyplnit. Vše začalo pár dní před termínem, kdy mi konečně začalo tvrdnout břicho, a já měla pocit, že porod už se blíží (dosud totiž začínajícímu porodu vůbec nic nenasvědčovalo). Minul víkend a k tvrdnutí se přidali i poslíčci a odchod hlenové zátky. Od té doby jsem stále slabě špinila. Každý večer jsme s manželem ulehali s nadějí, že tato noc už bude naše. Oba jsme se opravdu nevýslovně těšili. Nakonec se vše spustilo ve čtvrtek 2. ledna. Již v noci na čtvrtek mě několik kontrakcí probudilo a během dne se pak objevovaly stále častěji. K večeru se začaly stávat silnějšími, pravidelnými, ale bohužel nikdy nedosahovaly potřebné délky jedné minuty, jak nám na předporodním kurzu Lucka důrazně opakovala. Ve 22.00 jsem měla kontrakce už po pěti minutách, ale stále pouze 45 sekund. Zavolala jsem tedy Lucce s nadějí, že ihned vyjedeme do porodnice. Lucka řekla, že podle popisu to vypadá na začínající porod, ale může to ještě dlouho trvat, ať si jdu lehnout a ozvu se, jak se to vyvíjí. O půlnoci jsem volala s naprosto stejným nálezem. Spát už moc nemohu, ani se to nerozjíždí, ani nezastavuje. Na radu Lucky lezu do vany. V jednu hodinu totéž. Tak do postele s termoforem. Kolem třetí ráno usuzuji, že kontrakce zesílily. Lucka tedy svolila, že přijede k nám a vyšetří mě. Protože Lucka bydlí na druhém konci Prahy, bylo třeba pro ni dojet. Pro tento případ jsme měli zařízenou taxi službu v podobě mé sestry Anči. Snažila se co nejvíce spěchat, naše domácnost už byla značně nervózní. Už jsme se viděli na porodním stále. Po příjezdu Lucky po čtvrté ranní jsme zjistili, že mám prakticky těhotenský nález – sotva na jeden prst. Nastalo tedy velké zklamání. Co teď? Lucka si myslí, že porod se už nezastaví, ale může to trvat ještě velmi dlouho. Nabízíme tedy přespání, které přijímá. Já zalézám do postele na bok, kde má Martínek nožičky, podle pokynů se snažím při kontrakcích nezvedat a mimo ně spát. Vydržím to asi dvě hodiny. Kontrakce již zřetelně prodýchávám a prozpívávám.

Po definitivním procitnutí mě Lucka znovu posílá do vany. Zde se kontrakce stávají velmi silnými, po probdělé noci už je znát značná únava, navíc i nervozita z dalšího průběhu. Jednotlivé vlny mě obrací z boku na bok. Na zádech na radu Lucky neležím. Po hodině martyria v panelákové úzké vaně, kdy zvukově doprovázím ranní očistu našich sousedů, to nevydržím a vylézám s pocitem, že jestli je tohle začátek, tak konec nepřežiju.

Lucka mě znovu vyšetřuje a jsem již na čtyři prsty. Hurá. Pokud chceme, můžeme se pomalu začít balit a vyrazit do porodnice. Mezitím obvolá Rakovník, zda mají místo a ať nám ho rezervují, že jsme na cestě. Sestra i manžel nastartují jako motorové myši. Jsou ještě vyplašenější než já a už chtějí mít cestu autem za sebou. Mně jde však balení velmi pomalu. Ačkoliv mám všechno připraveno, dojít si na záchod, obléknout se, zkontrolovat doklady apod. nám zabere více než hodinu. Při každé kontrakci klesám na svá kolena, případně na kolena klesá manžel a já mu visím kolem krku.

Po desáté dopolední odjíždíme. Kontrakce na mě přichází ve chvíli, kdy lezu na zadní sedadlo. Zůstávám na kolenou, hlavu strkám do kufru přehnutá přes zadní opěradlo a zhluboka vzdychám. Manžel mi rukou tlačí na kříž a slovně podporuje. Během cesty začnu uprostřed některých kontrakcí z hrdla vydávat zcela jiný zvuk než dosud. Usilovně tlačím. Nedá se tomu zabránit, je to vždy jen chvilička, ale pocit na tlačení mě naprosto pohlcuje. Lucka pouze zjišťuje, zda pocit na tlačení přichází i mimo kontrakce. Zatím ne.

I když byla cesta mým největším strašákem, zvládli jsme ji s přehledem. Pozice na kolenou je velmi úlevná a mikrospánky mezi kontrakcemi také pomáhají. Po příjezdu do rakovnické porodnice mě odvádí rovnou na druhý porodní sál. První s vanou je bohužel plný. Ihned po příjezdu mě Lucka znovu vyšetřuje a s údivem konstatuje, že jsme už na osmi centimetrech. Protože jsem před cílovou rovinkou, nabízejí mi vanu na jedničce, protože tamní paní ještě není tak daleko. Přijímám, ale po zvednutí z lůžka přichází silná kontrakce, klesám Jendovi okolo ramen a s mocným vzdechem praská plodová voda – na manžela. Bohužel musíme zkonstatovat, že je lehce zkalená a do vody tedy nesmím. 

Lucka beze slova vytuší mé přání a přináší žíněnku a míč. Jendu usazuje na porodní stoličku a já mohu na všech čtyřech překulená přes balón uvolňovat pánev a dotýkat se s manželem. Kvůli zkalené plodové vodě mě připojují na monitor, který se nezastaví až do konce. Přichází místní paní doktorka a kontrolně mě vyšetřuje. Konec se blíží. Odnáší si předvyplněnou dokumentaci a tím je příjem hotový. Zůstáváme sami – Jenda, Lucka a já s Martínkem.

Prakticky ihned přichází druhá doba porodní. Bolestivé a nepříjemné otevírací kontrakce jsou pryč a už jen usilovně tlačím. Hlavou se mi honí jediné – tohle už zvládnu. Oproti předchozímu průběhu se mi zdá, že tohle bude hračka. Zhruba po tři čtvrtě hodině tlačení Lucka volá personál (doktorka, neonatoložka, dětská sestra). Všechny tři zaujímají tiché stanoviště opodál a vyčkávají na samý závěr. Miminko sestoupilo až skoro k nám, ale hlavička mu po vykouknutí stále zalézá zpět. Kontrakce jsou (jako už od samého začátku) velmi krátké a nedokážeme urazit potřebný kus cesty. Po půl hodině již začínají být přihlížející nervózní, navíc maličkému nebezpečně stoupá tep. Lucka, ostatní ženy i manžel mě slovně podporují, ať zatlačím ze všech sil. Vím, že paní doktorka rozmlouvala s Luckou (později jsem se dozvěděla, že navrhovala malý nástřih), ale dali mi ještě jednu šanci. A povedlo se! Martínek přišel na svět 3. února ve 12.47.

Ihned ho dostávám do náručí a vítáme se. Naše první setkání ruší dětská sestra naprosto zbytečným dotazem, který jsem ročník a jakou mám zdravotní pojišťovnu. Kvůli krevní ztrátě dostávám oxytocin a okamžitě vychází placenta. Pak už si užíváme dvouhodinový bonding rušený pouze malým šitím drobně natržené hráze.

V Rakovníku vyžadují setrvat s miminkem alespoň 12 hodin po porodu, takže se domlouváme na přespání a odchodu druhý den ráno. Nikdo s personálu šestinedělí (alespoň ti, se kterými jsme se potkali) s tím nemá problém, jen se snaží lehce odrazovat. Po zdvořilém ujištění, že opravdu chceme jít domů, vše plně respektují.

Na závěr zmíním ještě jednu důležitou věc. I když jsem těsně po porodu vše vnímala velmi pozitivně, v dalších chvílích ve mně rostla pochybnost o určitých chvílích porodního procesu. Velmi mi pomohlo utřídit si myšlenky s Lucií na poporodní návštěvě u nás doma, kde mi odpověděla na všechny otázky, co, jak a proč se vlastně stalo. Teď již o sobě nepochybuji.

Nejdůležitějším rozhodnutím ohledně porodu bylo angažování soukromé porodní asistentky. Všichni zúčastnění (já, manžel, sestra a nejspíš i dítě) vřele doporučují všem rodičkám vlastní doprovázející osobu, které důvěřují a která s nimi projde náročnou, ale krásnou cestu za novým tvorečkem. Tímto děkujeme oběma Luciím (jedné za předporodní kurz, druhé za doprovod při porodu).

pondělí 13. února 2017

Příběh Adélky

Zdravím vás! Jmenuji se Adélka Veselá a vykoukla jsem na svět 9. 2. v 1:47 s váhou 2.790 g a 46 cm.

Porod proběhl úplně bezvadně. Musím pochválit personál, i přes to, že nás rodilo víc naráz, se stíhali věnovat všem. Do porodnice jsme odjížděli chvíli po půlnoci s tím, že kontrakce byly pravidelné po 5 minutách. Cesta trvala půl hodiny. Do porodnice mne přijali. PA mě vyšetřila na lůžku s tím, že jsem krásně otevřená na 8 prstů, a jestli chci, píchne mi vodu a můžeme rodit. Souhlasila jsem. Přeložila mne přímo na porodní sál, kde mi s mým souhlasem natočila jen velmi krátký monitor. Všechny papíry jsem měla vyplněné, takže žádné zdržování, jen 2 dotazy a hotovo. Na lůžku jsem si nechala píchnout vodu a pak se přesunula na porodní stoličku, kterou jsem si vybrala. V podstatě na 3 zatlačení byla  slečna venku. Vtipné mi přišlo jen to, že jak sem si sedla na stoličku, že jako jdu tlačit, tak jsme čekali na kontrakci a ono 4 minuty a nic :) ale pak přišly ty slavné 3 velké kontrakce, 3 silná zatlačení a dcera byla venku. PA byla skvělá, před tím mi řekla, že to půjde určitě krásně bez poranění a ať ji poslouchám, kdy mám a nemám tlačit. Já poslouchala a dělala přesně, co mi řekla a povedlo se. Hned po porodu mi dali malou na bříško. Pupečník se nechal dotepat a manželovi nabídli, jestli ho chce přestřihnout, což zdvořile odmítl, že raději ne. Malou ošetřovali celou dobu na mně, nikam ji neodnášeli. Pouze když jsem rodila placentu, tak sem ji předala doktorce, která ji jen otřela trošku od mázku, zvážila a změřila hned vedle mne. Zabalila ji do čisté plenky a dala manželovi do náručí. Poté následoval samozřejmě bonding a samopřisátí, které se dceři povedlo na jedničku. Nechali nás společně na sále až do 5 hodin do rána. Já sem se šla před 5.00 jen vyčurat a vysprchovat s tím, že zůstaneme, ale chceme brzy domu. Upřímně jsem se nějak necítila jet hned domu. Celou dobu jsem měla malou u sebe. Vůbec si ji nebrali na novorozenecké oddělení. Pouze se zeptali, zda si ji mají vzít nebo ne. Z porodnice jsem se vrátila dnes naprosto bez problémů. Vůbec mi nevadilo tam jeden den navíc, než jsem si plánovala, zůstat. První noc byla perná, jelikož jsem ještě neměla mlíčko a malá byla opravdu hladová, tak jsem byla ráda, že dostala příkrm a malá se mohla najíst a spokojeně spát. Druhá noc byla už v pohodě. Mléko nastoupilo, tak se malá cpala o 106. Za celý pobyt musím personál pochválit.  Všichni byli všímaví a chápaví (některé rodičky těžko snášely odloučení od rodiny a nemožnost návštěv). Za mne vše výborně. Ale abych jen nechválila, přidám i negativa.
1) strava byla vážně hrozná, díky Bohu za 3. patro s bufetem 
2) nevím, proč je každé ráno v 5.30 nutné mlátit dveřmi a vysypávat odpadkové koše, a proč v 6 ráno musí přijít sestra rozsvítit snad všechna světla v pokoji na měření teploty a teploměr si vzít zpět až po vizitě, která je v 7-7:30. Ale to je jediné, co mi tam vadilo. Jinak pahýl pupečníku jsem nechtěla odstřihnout a všechna vyšetření jsme bez problémů stihli.

--------
poznámky pro rodiče k dalšímu studiu:
Prasknutí vaku blan (odtok plodové vody) před porodem: netrpělivost a riziko

čtvrtek 9. února 2017

Proč chceme z porodnic odcházet dřív?

Před více než rokem jsem založila skupinu pro rodiče, kteří chtějí se zdravotním systémem spolupracovat při dřívějším odchodu z porodnice do domácího prostředí. Některá témata se točí dokola.
  • návazná pediatrická péče
  • novorozenecký screening a další testy
  • novorozenecká žloutenka a její řešení
  • opora v rodině při tomto rozhodnutí
Ovšem nad tím vším stojí otázka, kterou si možná kladete vy, kteří o ambulantním porodu poprvé slyšíte. Proč to dělají? Proč chtějí odejít z porodnice? Pohodlí? Kde je lepší? Co je zadarmo? Co je bezpečné? Co je jisté? Jaké mají zkušenosti a jaké mám já?

Jaká je motivace rodičů, že nedbají doporučení MZ 08-13 na setrvání novorozence po dobu 72 hodin po porodu v porodnici? Osobně jsem se domnívala, že rodiče chtějí to, aby rodina byla pohromadě co nejdříve po porodu. Je to pro ně důležité. Ano, čtete správně důležité. Nezbytné. Mají rodinné vazby, které nechtějí narušovat setrváním rodičky a dítěte ve zdravotním zařízení.

Položila jsem dnes anketní dotaz na toto téma do skupiny.


Opravdu, největší motivací rodičů je, aby rodina byla po porodu brzo pohromadě. Rodina cítí svou sílu. Dovede se o ní opřít.

Velmi ráda bych reagovala na článek od paní Koubové, cituji:
„Nebylo by od věci, kdyby různá aktivistická hnutí za domácí porody napnula síly a svůj čas a energii věnovala boji za systémové řešení tzv. ambulantního porodu a zejména za zvelebení a vybavení porodnických zařízení, která by se měla čím dál tím více podobat domácímu klidnému prostředí, ovšem s možností včasného řešení akutně vzniklé situace ohrožující život matky nebo dítěte,“ dodávají lékaři Pařízek a Čihař.
My jsme hnutí, jsme aktivisté a chceme ambulantní porody. Nechceme zvelebení vašich zařízení, u vás není náš domov. Chceme navazující zdravotnické služby po ambulantním porodu, která sami v článku zmiňujete. Pediatři s námi hovoří arogantně a odmítají nás. Nahlašujeme je na pojišťovny, ale nechceme to dělat! Je veliký problém sehnat porodní asistentku, která navštíví rodinu po porodu v jejím vlastním sociálním prostředí. Když odcházíme, jsme si vědomi svých práv a povinností. Víme toho dost. Připravili jsme se.

Oháníte se tím, že máme věnovat energii na boj za systémové řešení. Navrhujete nám ambulantní porod místo domácích porodů, ale nemáte dotaženou navazující praxi po takovém porodu. A za tu prý máme bojovat.

Chcete-li pochopit rodiny, které chtějí odcházet z porodnic dříve, musíte mít na nás čas. Pochopit každou jednotlivou rodinu. Neexistuje jedna šablona, do které se vejdeme všichni.

středa 8. února 2017

Příběh Radky a Izabelky

Ráda bych sdílela svou zkušenost s narozením mé dcery v rakovnické porodnici 8.12. 2016. Porod nebyl tak úplně ambulantní, odešli jsme po 60 hodinách. Původně jsem ale neměla vůbec v úmyslu odcházet dřív.
Porod samotný byl úžasný. Předtím jsem rodila před 11 lety v Praze Krči, takže jsem přesně věděla, co nechci. Zatímco ale první porod byl relativně rychlý, dcerka na sebe teď nechala čekat. Týden jsem přenášela, už jsem byla objednaná na vyvolávací masáž, když mi ve tři ráno praskla plodová voda. V šest jsme dorazili do porodnice (přece jen, druhorodička a hodina cesty, tak jsme nechtěli déle čekat). Jenže celý den se nic nedělo. Naštěstí nás nechali na čekankách i s manželem - pár, který přijel k porodu po nás a také dlouho čekal, umístili ochotně na porodní sál, aby tam mohli mužové zůstat přes noc a nemuseli se vracet do Prahy. Odmítla jsem ATB kvůli odtoku plodové vody, pan doktor mi to odsouhlasil s tím, že si taky myslí, že je to k ničemu, ale že nabídnout je musí. V noci se rozjely slabé a nepravidelné kontrakce, čekala jsem, že budou chtít vyvolávat, ale ráno mě další lékař zkontroloval a oznámil, že se sice pomalu, ale přece otevírám, takže nic se urychlovat nebude. Ve tři odpoledne jsem dostala klystýr, jelikož jsem chtěla do bazénku, a poté se kontrakce rozjely doopravdy. Přesto to trvalo ještě do osmi do večera, než se malá Izabelka narodila. Byli jsme na sále jen s manželem a dulou, porodní asistentka jen kontrolovala ozvy a jinak přišla až na konec a lékař jen zkontroloval a zašil povrchové natržení. Nechali nás a přírodu konat, nic nevnucovali, jen povzbuzovali. Všichni, s kým jsme přišli do styku za tu dobu, byli skvělí, respektující, snažili se maximálně pomoci. Měla jsem k dispozici bazének a stoličku, ale porodila jsem nakonec ve stoje, zavěšená do takových popruhů - manžel už mě po té dlouhé době kontrakcí neudržel a ve stoje mi to vyhovovalo nejvíc. Pak nás nechali v klidu ležet a zvykat si na sebe, malá se sama přisála. Po dvou hodinách jsem došla po svých do sprchy, i když jsem prý měla větší krevní ztrátu. Tenhle porod byl náročnější a bolestivější než můj první, přesto na něj ráda vzpomínám - nějak mě vnitřně posílilo vědomí, že jsem to dokázala, i jsem se fyzicky mnohem dříve zotavila, a taky ten společný prožitek posílil můj vztah s manželem (i když jsem si dopředu nebyla jistá, jestli ho tam budu chtít).
Stále ale lituju, že jsme nešli domů hned z porodního sálu, protože šestinedělí tam je opravdu zoufalství. Dcerka je mé druhé dítě, přesto se personálu málem podařilo mě přesvědčit, že nebudu kojit a nacpat jí dokrm UM. Se synem jsem předtím žádný problém s kojením neměla, takže jsem nic takového nečekala a psychicky se nepřipravila. Ale sestra za námi druhou noc po porodu co hodinu chodila a vehementně tvrdila, že malá pláče, protože nebudu mít dost mléka a ona je dehydrovaná a hladová, a že jí hrozně trápíme, když dokrm odmítáme (měli jsme nadstandard a manžel tam byl celou dobu s námi). A že ji nemůžu mít pořád u prsu, protože mi zničí bradavky. Dětská doktorka mě pak dorazila tím, že je sice fajn, že syna jsem kojila bez problémů, ale že to je před 11 lety a že už jsem stará matka, takže budu mít určitě problém (to vše 24-30 hodin po porodu, tudíž žádný důvod k panice, že se laktace nerozjede). Takže malá plakala a já se stresovala že umře hlady a/nebo mi rozkouše prsa a nepůjde to už vůbec. Nakonec jsme prchli na reverz o den dřív, doma se kojení samozřejmě krásně rozjelo. Podotýkám, že malá měla přes 4 kg, takže smrt hladem jí opravdu nehrozila.
Takže bych chtěla varovat ty, kdo váhají tak jako jsem váhala já - v Rakovníku určitě raději volit ambulantní porod. Já jsem se bála, protože po prvním porodu jsem ještě po dvou dnech omdlívala a pak měla horečky. Navíc jsem věřila, že na nadstandardu nemůže nastat problém, když tam budeme s manželem spolu. No, jsem poučena pro příště, pokud nějaké nastane :-).

čtvrtek 2. února 2017

Příběh Jasmínky

10. 1. 2017 přišla na svět Jasmínka.
Ačkoliv jsem se svědomitě připravovala na porod doma (s TP 15.-26. 1.), nakonec tomu chtěl osud jinak.
9.1. jsem se na poradně od PA dozvěděla, že to na porod doma není kvůli mému vysokému tlaku a riziku možné preeklampsie. Celý den jsem byla zničená a ještě tu noc mi praskla mi voda.
Do porodnice jsme přijeli po 6.00 ráno. Přijal nás Dr. Polaček a evidentně si nás pamatoval z první poradny (4 dny předtím). Následovaly dohady ohledně mého porodního přání, měření CTG a vnitřní vyšetření. Aby mi to „zpříjemnil“, dodal, že jsem otevřená na 2 prsty, takže někdy navečer porodím. To mě úplně rozhodilo. Měla jsem šílené bolesti, při každé kontrakci jsem se kácela k zemi, abych to prodýchala na čtyřech a tenhle dovětek na mě zapůsobil dost negativně. Chtěla jsem porodit dřív než večer! Vždyť už teď jsem měla za sebou 6 hodin!
Pak jsem mohla konečně na pokoj, kde jsem byla v klidu jen s partnerem a dulou Majkou. Od té chvíle se mi všechno slévalo dohromady… Majka mě masírovala záda (NEJLEPŠÍ VĚC NA SVĚTĚ!), a tak nějak jsem v polotransu prožívala, co to je vlastně porod. Bolesti jsem měla ukrutný, ale pomáhalami  sprcha, kam jsem se dopotácela za pomoci obou. Mezitím někdy přišel Dr. s tím, že mu musím podepsat reverz na streptokoka. S odkazem na partnera, který měl plnou moc, nás poslal do háje, že plnou moc nemám úředně ověřenou a partner ve strachu, aby se Dr. dál nemstil mi řekl, ať to radši podepíšu. Údajně jsem to celé začala poctivě !číst! a podepsala jsem to.
Pak už jsem jela dál na vlně „nevím kdo jsem a čí jsem, ale strašně to bolí!“. Koukala jsem pořád na hodiny a už bylo 10.00 a pořád nic! Prý jsem otevřená na 5 prstů! Teprve!? (zpětně jsem se dozvěděla, že jsem totiž od začátku kontrakcí krásně pobízela našeho skřítečka na svět, ten dělal svou práci naprosto skvěle, ale maminka mu to kazila, protože ho zvala ven, ale zapomněla na afirmace otevírám se a vizualizace otevírání čípku). Pak Majka, prý už podruhé, sundala hodiny! Za chvíli ale začalo jít do tuhého. Z vědomého a bolestivého porodu jsem se dostala do fáze, kdy jsem měla jen děsivě bolestivé, nesmírně dlouhé a vyčerpávající kontrakce. Měla jsem pocit, že padám do bezvědomí, že usínám, že jsem někde jinde a vždy jsem se „budila“ jen těsně před další kontrakcí. Nořila jsem se čím dál hlouběji do té bolesti, prožívala si ji celým tělem a (prý jsem) byla po celou dobu klidná. Střídala jsem polohy na čtyřech s věšením na partnera, se sprchou. Najednou se ale bolestivé kontrakce změnily na kontrakce vypuzovací. Zmocňovala se mě naprosto neuvěřitelná silná energie, která mě nutila tlačit. Měla jsem zakázáno tlačit, prý nejsem dost otevřená a mohla bych miminku ublížit, když bych ho tlačila. Bylo to tak strašně silné, že se nedalo „jen“ dýchat! Mezitím přišla PA, že musí udělat další CTG. Nebyla jsem schopná ani kývnout nebo zavrtět hlavou, natož se otočit na bok. PA to asi přestalo bavit a rozhodla se udělat vnitřní vyšetření, aby věděla, jestli to pokračuje… A zjistila, že jsem konečně otevřená.
Majka: Už můžeš tlačit! Jsi otevřená a miminko je připravené!
Mozek nastartoval, zmobilizoval celé tělo, po 16 hodinách vyčerpávající těžké práce a bolestí jsem někde našla zbytky energie a síly, hormony se bouřily a já jsem pocítila obrovskou vlnu štěstí a neuvěřitelného uspokojení! Už je to tady! Už rodím! Miminko je tady! Je konec! Zvládla jsem to!
Začala jsem na kontrakce tlačit, změnila jsem polohu na čtyřech opřená o gauč. Miminko dorotovalo. Cítila jsem v břiše obrovskou vlnu, která mnou projela, jak se miminko prohnalo porodním kanálem jak na tobogánu a najednou to bylo venku! Hlavička následovaná okamžitě i tělíčkem! To celé během 20 minut! Bylo 15.15.
V tu chvíli jsem se jen otočila, sedla si na žíněnku a koukala na to malé fialovošedivé cosi, co bezvládně držela PA v dlani. Viselo to, hlavičkou dolů, bez reakce, jen sem tam malinko chrčelo. Najednou bylo v místnosti asi 10 nových lidí. Lékařka přišla, podívala se na miminko a začalo dohadování, že nereaguje, že je potřeba mu pomoct.
„Apgar 2! Budeme resuscitovat! Maminko, my vám teď miminko vezmeme na resuscitaci a pak vám ho přineseme. Přestřihněte šňůru!“
„Ne! Nic nestřihejte! Je v pohodě! Dejte mi ho, vždyť mu nic není, bude v pohodě!“
Lékařka na to zareagovala nějakou poznámkou a odešla. Vzala jsem si miminko k sobě, PA sklapla nůžky a nechala pupečník dotepat. Za pár minutek jsem na jedno zatlačení porodila krásně celou placentu a nechali si ji „zabalit s sebou“.
Během toho se skříteček u mě v náručí krásně vzpamatoval, zrůžověl a zachrčel s malinkým pokusem o pláč. Ale neplakal moc, spokojená miminka totiž nepláčou.
Pak jsme se podívali, zda je to holčička nebo chlapeček, ale já jsem to věděla hned, jak jsem ji uviděla. Jasmínka.
Následovalo šití, bolestivé a nepříjemné. Mezitím přítel dohlížel na otření Jasmínky, zběžné prohlédnutí a zvážení. Pak si ji vzal k sobě a tělo na tělo se seznamovali. Koukala mu do očí a já jsem byla neskutečně šťastná, že to mám za sebou. Pak po zašití jsem měla Jasmínku zas už jen u sebe, tělo na tělo… Byla neskutečně maličká a neskutečně krásná!
Přestože mám k přístupu v Rakovníku své výhrady (zejména k Dr. Polačkovi), jsem ráda, že se mi jako prvorodičce podařilo porodit přirozeně, bez lékařů, bez léků a opiátů, bez rady kdy a jak co mám dělat.
Kvůli mému stále vysokému tlaku jsem zůstala s partnerem v porodnici ještě jeden den. Jakmile jsem měla výsledky (vše OK), podepsali jsme reverz a šli jsme domů. Zajímavé bylo, že se mnou od začátku příjmu zacházeli jako s AMBU porodem, ačkoliv jsem to ve svém porodním přání (radši) neměla zmíněno!