Ihned po zjištění svého těhotenství jsem začala sbírat informace z různých zdrojů. Zakoupila jsem si knihy a prolistovávala mraky webů o těhotenství a porodech. Postupem času jsem si ujasňovala představy o porodu a možnostech, které se naskýtají.
Prvním důležitým rozhodnutím bylo vybrat zařízení, ve kterém přivedeme na svět naše miminko. Pražské porodnice chtějí registraci v 15. týdnu, takže bylo hned o čem přemýšlet. Po nedlouhé úvaze jsme i na doporučení přátel zvolili Podolí. Byli jsme s manželem Jendou velmi šťastní, že se nám podařilo projít registrací, i když osobní návštěva Ústavu v nás zanechala spíše rozpaky. Především mě znervóznila jejich nově zavedená Smlouva o péči o zdraví a Vzorový porodní plán, který zdaleka neskýtal všechny možnosti, které jsem si přála využít. I na internetu diskutující hodnotili tyto kroky jako ochranu nemocnice před nežádoucími „alternativními rodičkami“.
Bylo jasné, že s sebou budu potřebovat nějakou povolanou osobu, která bude hájit má přání. Kromě manžela, který o porodech v tu dobu nevěděl zhola nic, je nutné mít s sebou někoho, koho znám, komu důvěřuji, a kdo bude ochotný projít celým procesem se mnou. Rozhodla jsem se, že vyhledám dulu, ale žádná na obzoru se mi nezdála ta moje.
Jak těhotenství postupovalo, přijímala jsem za své stále více názorů z tábora „alternativní“ a představa, že se mi tyto sny naplní v Podolí, se stávala stále více vzdálenou.
Nejužitečnější informace:
- Unie porodních asistentek – videa na Youtube
- Respekt k porodu – videa na Youtube
- www.biostatisticka.cz
- www.jsemtehotna.cz
- WHO – Péče v průběhu v normálního porodu
- Ingeborg Stadelmann – Zdravé těhotenství, přirozený porod (kniha)
- Janet Balaskasová – Aktivní porod (kniha)
Zhruba ve 20. týdnu jsem dospěla k rozhodnutí zajistit si vlastní PA, která má požadované vzdělání, takže má důvěra v ní bude maximální. Přes web UNIPY jsem vyhledala první dvě milé osoby – Lucie, které pracují v tandemu, a oslovila jsem je. Měla jsem velké štěstí, že jim právě jedna těhotná na konec ledna vypadla, a já mohla přejít do péče Lucek.
Na první schůzce s Luckami jsem ještě nebyla definitivně rozhodnutá pro výběr porodnice a ponechávala jsem si více možných variant, ale vzhledem k tomu, že mají smlouvu s rakovnickou porodnicí, brzy jsme se společně s manželem rozhodli pro ni (od nás 50 minut cesty). Ve stejné době jsem se začala zajímat i o ambulantní porody a zlehka jsem začala svému okolí (manžel, sestra, maminka) předkládat své myšlenky. Po nedlouhé úvaze jsme se rozhodli, že pokud nastane příhodná doba a já nebudu muset zůstat po příjezdu z porodnice doma sama, odjedeme.
A náš Martínek nám pomohl tento sen vyplnit. Vše začalo pár dní před termínem, kdy mi konečně začalo tvrdnout břicho, a já měla pocit, že porod už se blíží (dosud totiž začínajícímu porodu vůbec nic nenasvědčovalo). Minul víkend a k tvrdnutí se přidali i poslíčci a odchod hlenové zátky. Od té doby jsem stále slabě špinila. Každý večer jsme s manželem ulehali s nadějí, že tato noc už bude naše. Oba jsme se opravdu nevýslovně těšili. Nakonec se vše spustilo ve čtvrtek 2. ledna. Již v noci na čtvrtek mě několik kontrakcí probudilo a během dne se pak objevovaly stále častěji. K večeru se začaly stávat silnějšími, pravidelnými, ale bohužel nikdy nedosahovaly potřebné délky jedné minuty, jak nám na předporodním kurzu Lucka důrazně opakovala. Ve 22.00 jsem měla kontrakce už po pěti minutách, ale stále pouze 45 sekund. Zavolala jsem tedy Lucce s nadějí, že ihned vyjedeme do porodnice. Lucka řekla, že podle popisu to vypadá na začínající porod, ale může to ještě dlouho trvat, ať si jdu lehnout a ozvu se, jak se to vyvíjí. O půlnoci jsem volala s naprosto stejným nálezem. Spát už moc nemohu, ani se to nerozjíždí, ani nezastavuje. Na radu Lucky lezu do vany. V jednu hodinu totéž. Tak do postele s termoforem. Kolem třetí ráno usuzuji, že kontrakce zesílily. Lucka tedy svolila, že přijede k nám a vyšetří mě. Protože Lucka bydlí na druhém konci Prahy, bylo třeba pro ni dojet. Pro tento případ jsme měli zařízenou taxi službu v podobě mé sestry Anči. Snažila se co nejvíce spěchat, naše domácnost už byla značně nervózní. Už jsme se viděli na porodním stále. Po příjezdu Lucky po čtvrté ranní jsme zjistili, že mám prakticky těhotenský nález – sotva na jeden prst. Nastalo tedy velké zklamání. Co teď? Lucka si myslí, že porod se už nezastaví, ale může to trvat ještě velmi dlouho. Nabízíme tedy přespání, které přijímá. Já zalézám do postele na bok, kde má Martínek nožičky, podle pokynů se snažím při kontrakcích nezvedat a mimo ně spát. Vydržím to asi dvě hodiny. Kontrakce již zřetelně prodýchávám a prozpívávám.
Po definitivním procitnutí mě Lucka znovu posílá do vany. Zde se kontrakce stávají velmi silnými, po probdělé noci už je znát značná únava, navíc i nervozita z dalšího průběhu. Jednotlivé vlny mě obrací z boku na bok. Na zádech na radu Lucky neležím. Po hodině martyria v panelákové úzké vaně, kdy zvukově doprovázím ranní očistu našich sousedů, to nevydržím a vylézám s pocitem, že jestli je tohle začátek, tak konec nepřežiju.
Lucka mě znovu vyšetřuje a jsem již na čtyři prsty. Hurá. Pokud chceme, můžeme se pomalu začít balit a vyrazit do porodnice. Mezitím obvolá Rakovník, zda mají místo a ať nám ho rezervují, že jsme na cestě. Sestra i manžel nastartují jako motorové myši. Jsou ještě vyplašenější než já a už chtějí mít cestu autem za sebou. Mně jde však balení velmi pomalu. Ačkoliv mám všechno připraveno, dojít si na záchod, obléknout se, zkontrolovat doklady apod. nám zabere více než hodinu. Při každé kontrakci klesám na svá kolena, případně na kolena klesá manžel a já mu visím kolem krku.
Po desáté dopolední odjíždíme. Kontrakce na mě přichází ve chvíli, kdy lezu na zadní sedadlo. Zůstávám na kolenou, hlavu strkám do kufru přehnutá přes zadní opěradlo a zhluboka vzdychám. Manžel mi rukou tlačí na kříž a slovně podporuje. Během cesty začnu uprostřed některých kontrakcí z hrdla vydávat zcela jiný zvuk než dosud. Usilovně tlačím. Nedá se tomu zabránit, je to vždy jen chvilička, ale pocit na tlačení mě naprosto pohlcuje. Lucka pouze zjišťuje, zda pocit na tlačení přichází i mimo kontrakce. Zatím ne.
I když byla cesta mým největším strašákem, zvládli jsme ji s přehledem. Pozice na kolenou je velmi úlevná a mikrospánky mezi kontrakcemi také pomáhají. Po příjezdu do rakovnické porodnice mě odvádí rovnou na druhý porodní sál. První s vanou je bohužel plný. Ihned po příjezdu mě Lucka znovu vyšetřuje a s údivem konstatuje, že jsme už na osmi centimetrech. Protože jsem před cílovou rovinkou, nabízejí mi vanu na jedničce, protože tamní paní ještě není tak daleko. Přijímám, ale po zvednutí z lůžka přichází silná kontrakce, klesám Jendovi okolo ramen a s mocným vzdechem praská plodová voda – na manžela. Bohužel musíme zkonstatovat, že je lehce zkalená a do vody tedy nesmím.
Lucka beze slova vytuší mé přání a přináší žíněnku a míč. Jendu usazuje na porodní stoličku a já mohu na všech čtyřech překulená přes balón uvolňovat pánev a dotýkat se s manželem. Kvůli zkalené plodové vodě mě připojují na monitor, který se nezastaví až do konce. Přichází místní paní doktorka a kontrolně mě vyšetřuje. Konec se blíží. Odnáší si předvyplněnou dokumentaci a tím je příjem hotový. Zůstáváme sami – Jenda, Lucka a já s Martínkem.
Prakticky ihned přichází druhá doba porodní. Bolestivé a nepříjemné otevírací kontrakce jsou pryč a už jen usilovně tlačím. Hlavou se mi honí jediné – tohle už zvládnu. Oproti předchozímu průběhu se mi zdá, že tohle bude hračka. Zhruba po tři čtvrtě hodině tlačení Lucka volá personál (doktorka, neonatoložka, dětská sestra). Všechny tři zaujímají tiché stanoviště opodál a vyčkávají na samý závěr. Miminko sestoupilo až skoro k nám, ale hlavička mu po vykouknutí stále zalézá zpět. Kontrakce jsou (jako už od samého začátku) velmi krátké a nedokážeme urazit potřebný kus cesty. Po půl hodině již začínají být přihlížející nervózní, navíc maličkému nebezpečně stoupá tep. Lucka, ostatní ženy i manžel mě slovně podporují, ať zatlačím ze všech sil. Vím, že paní doktorka rozmlouvala s Luckou (později jsem se dozvěděla, že navrhovala malý nástřih), ale dali mi ještě jednu šanci. A povedlo se! Martínek přišel na svět 3. února ve 12.47.
Ihned ho dostávám do náručí a vítáme se. Naše první setkání ruší dětská sestra naprosto zbytečným dotazem, který jsem ročník a jakou mám zdravotní pojišťovnu. Kvůli krevní ztrátě dostávám oxytocin a okamžitě vychází placenta. Pak už si užíváme dvouhodinový bonding rušený pouze malým šitím drobně natržené hráze.
V Rakovníku vyžadují setrvat s miminkem alespoň 12 hodin po porodu, takže se domlouváme na přespání a odchodu druhý den ráno. Nikdo s personálu šestinedělí (alespoň ti, se kterými jsme se potkali) s tím nemá problém, jen se snaží lehce odrazovat. Po zdvořilém ujištění, že opravdu chceme jít domů, vše plně respektují.
Na závěr zmíním ještě jednu důležitou věc. I když jsem těsně po porodu vše vnímala velmi pozitivně, v dalších chvílích ve mně rostla pochybnost o určitých chvílích porodního procesu. Velmi mi pomohlo utřídit si myšlenky s Lucií na poporodní návštěvě u nás doma, kde mi odpověděla na všechny otázky, co, jak a proč se vlastně stalo. Teď již o sobě nepochybuji.
Nejdůležitějším rozhodnutím ohledně porodu bylo angažování soukromé porodní asistentky. Všichni zúčastnění (já, manžel, sestra a nejspíš i dítě) vřele doporučují všem rodičkám vlastní doprovázející osobu, které důvěřují a která s nimi projde náročnou, ale krásnou cestu za novým tvorečkem. Tímto děkujeme oběma Luciím (jedné za předporodní kurz, druhé za doprovod při porodu).
Žádné komentáře:
Okomentovat