Příběh Olivie

Na porod druhého dítěte jsem zpočátku neměla potřebu se nějak extra připravovat. Měla jsem pocit, že všechny informace jsem si načetla v prvním těhotenství, a že rozhodně chci co nejpřirozenější porod bez zásahů. Nicméně v osmém měsíci jsem najednou cítila, že se na miminko potřebuji více napojit. Hodně mi v tom pomohla knížka „Aby porod nebolel“ od Lucie Groverové. Inspirovalo mě to k vnitřním rozhovorům s dítětem a taky dodalo odvahu, že porod spolu prostě zvládneme (a možná i bez bolesti). Zvažovala jsem možnost domácího porodu, ale nakonec zvítězil porod ambulantní, s čímž více souzněl i manžel.

S Olivií jsme se nakonec opravdu na všem domluvily. Slíbila jsem, že do konce ledna odučím angličtinu, v úterý 31.1. tedy poslední hodiny. Co bylo ale důležitější, bylo sehnat nového pediatra, který by byl ochotný nás přijmout i po ambulantním porodu. Stávající pediatra velmi striktně odmítla, strašila a celý rozhovor byl dost nepříjemný. Posledního ledna jsme tedy s manželem zašli za jinou pediatričkou, která taky nadšená nebyla, ale nakonec s domácí návštěvou souhlasila. Jako nejlepší argument ale uvedla, že 11.2. odjíždí stejně na dovolenou, takže to nás zkontrolovat nemůže. Termín jsem měla kolem 14.2. Dohodli jsme se tedy, že pokud to stihnu do 11.2., přijde za námi domů a převezme nás do péče. Více podrobností jsme bohužel nedomluvili (např. kdo udělá odběr z patičky). Ale mně se obrovsky ulevilo a řekla jsem miminku, že teď už může přijít, a že by bylo fajn to stihnout do toho 11.2.

A ve středu v noci (2.2.) se opravdu rozjel porod (o dva týdny dříve). Po třetí hodině mě vzbudila jedna slabší kontrakce, kolem půl čtvrté jsem vstala, že tedy uvidím. Moc jsem nečekala, že bych už skutečně začala rodit. Sprcha mi nebyla už ale vůbec příjemná. Pak už to šlo všechno ráz na ráz. Odešla mi hlenová zátka, v obýváku praskla plodová voda a můj muž stále odmítal uvěřit, že rodím a lehce panikařil. Ale jen chvilku, jelikož viděl, že se mi opravdu rozjely kontrakce, a že už volám porodní asistence z rakovnické porodnice, se kterou jsem byla domluvená. Chvílemi mně přišlo, že snad porodím doma a že to do porodnice nezvládnu. Moje představa, že tam dojdu pěšky, jelikož bydlíme asi 3 min daleko, vzala za své a byla jsem ráda, že mě muž odvezl i ten kousíček autem.

Do porodnice jsme dorazili někdy po půl šesté a PA už na mě čekala. Měla jsem předvyplněné skoro všechny papíry a celou administrativu vyřizoval manžel, zatímco mi PA už přímo na porodním sále natáčela monitor. A díky bohu za to, jelikož jsem v tom fofru zapomněla doma např. těhotenskou průkazku. A to bylo pro personál trochu těžké vydýchat, jak to že jí jako nemám. Šlo jim hlavně o moji krevní skupinu a prohlášení manžela a můj porodní plán jim nestačil. Nakonec si to asi později ověřovali u mého gynekologa, na jehož jméno si manžel taky nemohl rychle vzpomenout. Jsem každopádně ráda, že s tímhle mě nikdo neotravoval, protože porod byl krásně rozjetý.

Doktora jsem viděla jen při úvodním vyšetření, kdy mě vnitřně rychle a bezbolestně vyšetřil a zase odešel. Celý porod jsem pak prožila jen s úžasnou PA (Petra Galiová) a manželem. Sama jsem si volila polohy, mohla chodit, pít, dělat si zkrátka co chci. Pustila jsem si relaxační hudbu, hlavně proto, že na vedlejším sále taktéž někdo rodil a bylo to dost dlouhé a hlasité, pro mě tudíž dost nepříjemné. PA se chovala úžasně, v podstatě jako by tam nebyla. Asi občas i někdo vešel do místnosti, ale v podstatě jsem to nevnímala, zůstali vždy jen v takové předsíňce, všichni šeptali a nikdo nechtěl mluvit přímo se mnou. Zcela intuitivně jsem si nakonec vybrala polohu ve stoje s jednou nohou pokrčenou na schůdkách, kdy jsem byla otočená zády do pokoje a koukala jsem z okna. Mohla jsem se tak krásně soustředit sama na sebe a přicházející miminko. Při pocitech na tlačení jsem začala tlačit opravdu podle sebe, nikdo mi neříkal kdy a jak. A asi na dvě nebo tři velké kontrakce jsem si porodila hlavičku do svých rukou a na další kontrakci se narodila dcera celá. Nikdo nespěchal, PA ji nechala krásně dorotovat, prostě jsme všichni věřili, že ona i já víme, co děláme. Byl to nádherný pocit porodit si dítě do vlastních rukou. To jsem s první dcerou nezažila.

Po narození jsem měla dcerku hned v náručí, za zády najednou stála pediatra, o které ani nevím, že přišla, jen se podívala na miminko a řekla, že v pořádku a zase odešla. Doktor závěrečnou fázi zkontrolovat údajně jen mezi dveřmi, kdy mu PA řekla, že je všechno v pořádku a nepotřebujeme ho. Přesunula jsem se na lehátko, kde jsme asi dvacet minut čekali na dotepání pupečníku. PA to nechala plně na mě, kdy si ho přeji přestřihnout. Chvíli poté jsem bez problémů porodila placentu. Nakonec mě přišel zkontrolovat lékař a s PA se shodli, že je to na malé šití. Šila mě sama PA jen pod lékařovou kontrolou, radil jí a učil, což bylo velmi sympatické.

Zůstali jsme dvě hodiny na sále a mně bylo neuvěřitelně dobře a byla jsem plná energie. Šla jsem se bez problémů vysprchovat a zjistila jsem, že můžu v podstatě hned sedět. Poté jsme odešli na nadstandardní pokoj. Souhlasila jsem, že zůstanu mininálně 12 hodin, ale vzhledem k tomu, že jsem porodila v půl deváté ráno, tak se mi vlastně nechtělo odcházet domů na noc a domluvili jsme se, že odejdu tedy po 24 hodinách. Zdálo se, že s tím nemá nikdo problém. Manžel tedy zavolal naší nové pediatričce, ta přislíbila návštěvu doma hned následující den v 11 hodin. Bylo mi řečeno, že asi není problém přijít potom ambulantně na oddělení udělat screeningové testy (šlo mi především o odběr z patičky).

Druhý den ráno ale začala dětská doktorka strašit možnou žloutenkou a zvýšenou hladinou bilirubinu. A také tím, že dcerka je menší (2,6 kg) a tudíž riziko žloutenky vyšší. Informace jsem si vyslechla, zvážila a začala se zajímat, jak to tedy uděláme s tím odběrem z patičky. A tady nastal problém. Najednou to ambulantně vůbec nešlo, prý zákaz od primáře, jak jednou opustíme oddělení, už tam nesmíme a oni to ani nemají jak vykázat na pojišťovnu apod. Když jsem navrhla, že si papírek tedy od nich ráda odkoupím, tak to je trochu zaskočilo, ale opět argumentovali tím, že to nejde, protože to nemají jak vykázat na pojišťovnu. Volala jsem své pediatře, ta řekla, že počítá s domácí návštěvou, odběr z patičky ale ať si domluvím v nemocnici. No celkem zmatená situace.. Nakonec moje pediatra přišla do porodnice a já souhlasila, že zůstanu ještě jeden den. Nemusela jsem, vím, ale už se mi nechtělo dohadovat s byrokratickým systémem a taky vím, že pediatři v Rakovníku prostě nemají moc zkušeností a hlavně ochoty přebírat děti dříve než po 72 hodinách. Byla jsem ráda, že pediatra se o nás opravdu zajímala a osobně se na nás přišla do porodnice podívat a domluvit se. Slíbila, že druhý den se za námi staví doma.

Druhý den tedy hned ráno proběhla screeningová vyšetření, odběr z patičky po 48 hod, žloutenka najednou nebyla už tak děsivá a my mohly jít konečně domů. Musím říct, že den navíc mi nakonec tolik nevadil. Mohla za mnou na návštěvu i tříletá dcera, i když byly návštěvy omezeny kvůli chřipkám jen pro tatínky. Byli za mnou i moji rodiče, takže to s tím zákazem tak horké nebylo. Nikdo mě neotravoval s vážením, kojením, nevadilo jim, že spím s malou v posteli. Tak jasně, je nepříjemné, že tam ráno chodí sestra, že je snídaně a vy zrovna po probdělé noci na pět minut usnete. Ale jinak fakt v pohodě.

Pediatra za námi pak docházela domů tři dny vždy jen na krátkou kontrolu, dcerka krásně přibírá a „odžloutává“ k velké spokojenosti všech.

Zkušenost s ambulantním porodem v rakovnické porodnici je velmi dobrá. Jsou na to již zvyklí. Pokud si člověk stojí za svým, tak možná přednesou nějaká rizika, ale nemají problém dát vám podepsat reverz. Těžší je ale v Rakovníku najít ochotného pediatra. Příště bych se snažila lépe domluvit, kdo udělá odběr z patičky, to byl asi jediný zádrhel.