Duhový syn Michael

TĚHOTENSTVÍ

Mé třetí těhotenství bylo opět chtěné a plánované, i když vyšlo až na potřetí, a už ty dva neplodné měsíce mě hodně naučily. Byl to nezvyk. První dvě těhotenství byly napoprvé.

Když se zadařilo, ulevilo se mi. Nevolnosti mi začaly 6tt a já tehdy miminům řekla, že klidně prozvracím celé těhotenství, jen když budou živé a zdravé. Žáha mě začala trápit od 8tt. Brala jsem to tak, že sice je to dřív než v prvním těhotenství, ale to prostě k jinému stavu patří a jde to vydržet. Ve 12tt jsem byla na předporodním kurzu, kde jsem při vizualizaci zjistila, že čekám jednoho krásného, zdravého kluka. Byla jsem šťastná a dojatá. Třetí princ. Za dva dny po kurzu nás čekal prvotrimestrální screening, na který jsem chtěla jít sama, ale blbě jsem se před manželem prokecla, takže tam nakonec byl i on. Zjistili jsme, že jedno miminko se "chystá k odchodu". Byla jsem na něj naštvaná, že neodešlo dřív, že jsem se o něm dozvěděla. Měla jsem ohromný strach o zdravé dítě, že se mu při odcházení sourozence něco stane. Pak mě čekala v 15tt první "poradna" u gynekoložky. Toho jsem následně litovala, protože mi udělala "prevenci" a pak jsem týden slabě krvácela, takže jsem měla další stres a strach ze ztráty dítěte. 

Celé mé těhotenství jsem měla strach, že mi miminko umře. Užívala jsem si každý den, kdy jsem nezvracela - do 22tt jsem zvracela denně i několikrát, od 22tt jen 1-3x za týden. Užívala jsem si každý pohyb miminka (první pohyby jsem začala cítit ve 22tt). Odmítla jsem zátěžový test na cukrovku. Na poradny jsem chodila dle toho, jak jsem chtěla (za celé těhotenství 3 u PA, 4 u gynokoložky). Tím, že na mně těhotenství celkem nešlo poznat, tak jsme rozrůstání rodiny oznámili manželově rodině až na vánoční návštěvě. Na Vánoce mi manžel oznámil, že chce, abych rodila v Brně, takže já jsem mu oznámila, že tam budu rodit jedině s PA, která by mi zabezpečila přirozený porod. Začala jsem ji hledat. Sehnala jsem, ale o dva měsíce později v 36tt, mi napsala mail, že ji v této situaci není dobře a já byla najednou bez PA. Tak jsem si dala tři dny na to, abych našla PA nebo dulu a našla jsem tu nejlepší dulu pod sluncem (Staňka Kučerová) a k mé velké radosti měla na můj termín volno. Velmi se mi ulevilo. Na předposlední poradně jsem si nechala udělat test na přítomnost streptokoka a při poslední poradně jsem poděkovala své gynekoložce, která mě nezahrnovala strachy a urážkami, i když jsem návštěvy flákala a ne vše jsem podstoupila. Vždy byla milá a příjemná, i když měla plnou čekárnu. V ordinaci jsem si nepřišla odbytá. Naopak, pokud jsem měla něco k řešení, v klidu jsme si promluvily a vysvětlila mi, co mě zajímalo. A i když jsem zmínila domácí porod, jen mi řekla, že s ním nesouhlasí ale bez negativního posuzování. MUDr. Lucie Drábková je vážně poklad.

Manžel nebyl z těch, co by se o miminko v břiše zajímal, nehladil mi břicho ani na dítě nemluvil, prý to nikdo normální neděla (nebo taková nějaká byla jeho výmluva). Asi měsíc před porodem se to změnilo a já byla za to moc ráda. Stačilo to jeho "ahoj pupíku", a hned jsem měla lepší náladu.

Bylo moc příjemné být tak dlouho těhotná (první porod v 31+2). Vše se stihlo a pak se jen mohlo čekat na den D. Myslela jsem, že to bude 8.4., kdy má narozeniny moje mamka, ale ty jsme oslavili bez porodu. Pak přešel vypočtený TP (což bylo fajn, to datum se mi nelíbilo), pak první poradna v porodnici, kde mi doktorka v 40+2 řekla, že vše je nachystané, jen cinknout a pofrčí to. To mne potěšilo, odmítla jsem další poradnu, podepsala jsem reverz s tím, že se uvidíme za týden na další poradně. Na druhý den byl Velky pátek a já konečně chtěla okopat zahrádku, abychom měli kde zasadit přísadu. Manžel přišel s tím, že se to nesmí, že se nesmí hýbat se zemí, tak jsem mu řekla, že tedy "zítra".

POROD

V těhotenství jsem trpěla nespavostí, takže nebylo vzácností, že jsem byla už ve 3 ráno vzhůru. Ucítila jsem lupnutí, a že mi něco projelo páteří. "Utíkala" (spíš vyškrábala) jsem z postele s tím, že to bude voda, ale nebyla to voda. Mimino se nehýbalo, nehýbalo se pak ani na mé naléhání a mě napadlo, že je mrtvé, že mi umřelo v 41tt dítě a zachvátila mne panika. V pět se konečně začalo hýbat. Měla jsem takový divný pocit. V půl šesté přišla první kontrakce, trvala minutu, za pět minut další a opět minutu, tak jsem napsala Staňce, že se asi něco děje. Manželovi jsem řekla, že možná dnes porodím, za další dvě kontrakce (takže asi za deset minut) jsem volala dule, ať vyrazí, že se budu chystat do porodnice a volala jsem i mým rodičům, aby dojeli pro naše syny. Začala jsem se čistit a pak se snažila obléct a dostat do auta před domem. Manžel sbalil věci do auta a naložil syny. To vše zabralo asi 45 minut. V 6.20 jsme konečně vyjeli a v 6.55 byl příjem v porodnici. Cestou jsem do manžela několikrát zahučela, ať jede aspoň 120 - běžně jezdí pod sto, protože šetří auto - že nemíním rodit na dálnici, to jsme zrovna mohli zůstat doma. 

Dojela jsem na 4 cm otevřená a rozhodli se mi udělat monitor. Sice to trvalo skoro půl hodiny, ale podařilo se natočit "jen 10 minut", a tehdy jsem měla podepsat reverz, což mě zpětně mrzelo, byla to totiž zbytečná otrava. Pak jsem se přesunula na porodní box i s mojí dulou. Odmítla jsem léky a prasknutí vody (amniotomii). Našla jsem papír s porodními přáními, protože jsem si nepamatovala, co chci a hlavně jsem nebyla schopná se o tom bavit, tak bylo pro mě snazší najít papír. Byl to fičák, nedalo se mi ani dýchat, měla jsem pocit, že to dělám špatně, neefektivně, nešlo mi najít úlevovou polohu, nešlo mi dostat se do sprchy (tři kontrakce jsem se snažila, že tam přejdu a neposunula jsem se ani o krok, tak jsem to vzdala). Dula byla skvělá, pomáhala mi tím, že mi masírovala kříž, dýchala se mnou, pomohla mi polohovat, povzbuzovala mě, že mi to jde skvěle (a já jí řekla, že jí to nevěřím :D). Zvládla jsem jen a-a-a-a-a-a-a, a z kurzu jsem věděla, že to znamená, že je dítě nedorotované. Manžel přišel někdy kolem půl osmé, až předal syny. Nakonec PA řekla, že ať si lehnu na bok s nohou nahoru, že v této poloze šlo dítě nejlíp ven a protože mi vadily všechny polohy, tak jsem jí poslechla, aby miminko už bylo venku. Pak několikrát říkala, že jsou špatné ozvy a já jsem jí řekla, ať mi to neříká (nebo jsem si to možná jen myslela, že jí to říkám). Moc mi nešlo vnímat. Ani nevím, kdo všechno v místnosti byl. Snažila jsem se do porodního procesu nezasahovat, abych dítěti nepřekážela. Prostě rodilo mé tělo a můj syn a já tam jen byla u toho. V 8.00 praskla voda (podle mně čirá) a v 8.05 byl na světě Michael. Apgar Score 9-9-9. 

ŠESTINEDĚLÍ

Protože prý voda byla mírně zakalená, nenechali dotepat pupečník (manžel to odhaduje na 10-15 sekund, po té, co se syn narodil, než střihli) a já byla tak mimo, že jsem ani neprotestovala. To je druhá věc, které lituji, protože jsem chtěla, aby k přestřižení došlo až po vypuzení placenty, což jsem měla i v porodním přání. Syna musela vidět dětská lékařka. Nechtěla jsem syna vykoupat - tak to měli potřebu okomentovat, úplně zbytečné věty o infekčnosti atd. Pak mi ho konečně dali. Byl to zázrak. Byl nádherný, oči dokořán a tak hleděl, že jsem bulela jak želva, protože první syny mi vzali a já je viděla až za několik hodin. I manžel byl dojatý (ačkoli jsem ho prý poškrábala a kousla, statečný byl :D). A tak jsme se tulili asi 2 hodiny. Potom mi dula připravila koktejl - kousek placenty + broskve. Díky dule máme krásné poporodní fotky a za to jsem jí moc vděčná. Pak syna na hruď dostal manžel a následovalo šití, při kterém mi opět byla oporou a pomocí dula. Strašně to bolelo, ne jako po prvním porodu a ani to nebylo tak dlouhé. Lékařka, co mne šila, byla velmi příjemná, ale bolelo to fest.

Po bondingu jsme zjistili, že syn má smolku úplně všude, až na zádech, takže jsem po PA chtěla, aby změnila můj požadavek na oddělení šestinedělí (6N) a malého nechala umýt. Manžel tam šel s ním. Já šla do sprchy, pak si dala "snídani" a s dulou jsme se přesunuly na 6N. Přišlo mi, že dlouho nejdou, tak jsem si šla pro syna. Odmítla jsem podání vit. K injekčně, dostala jsem od lékařky kázeň, že kvůli mně je syn podchlazený, že kde jsem viděla, ho mít nahého na těle, (to jsem spolkla poznámku, že ať si o bondingu něco nastuduje) a že zvracel mléko (bylo samopřisátí při bondingu) a tak ho mám omezovat na prsu. Celé to bylo dlouhé, zbytečné a ještě jsem si syna nenechala měřit, jen zvážit (2960 g) a to se lékařce taky nelíbilo.

Na druhý den se uvolnil nadstandard, takže jsme konečně měli soukromí, ale nějak mi přišlo zbytečné tam být déle, a tak jsem začala sondovat, co syna čeká za vyšetření a jaká je šance, že mi v poklidu projde ambulantní porod. Začala jsem v noci vážit syna, aby bylo vidět, že nejen, že se přisává (každé kojení), ale že si už něco vypije. Jinak se s vážením začíná po 48 hodinách. No a ráno při vizitě k mému překvapení, měla službu opět lékařka, co syna přijímala. A měla komentář k množství, které si vypil (4 ml, 4 ml, 6 ml), že by si mohl vypít i 20 ml. Změřili žloutenku, která měla stále nízké hodnoty a k mé spokojenosti nechala udělat odběr z patičky a kontrolu sluchu a v 10 hodin, tedy 50 hodin od porodu, byl syn propuštěn. Ve 12 hodin už si hověl doma v ložnici. Tak jako během těhotenství i během šestinedělí mám ohromnou podporu, péči a pomoc kamarádek a kupodivu i manžela, který byl první týden po porodu doma. Kamarádky mě zásobily jídlem, a tak jsem k mé velké radosti a úlevě vařila až po 14 dnech. Dula přijela hned druhý den a přivezla chladivý olejíček na bradavky (protože mě přisátí hooodně bolelo) a zelený jíl na poranění a taky zkontrolovala kojení, protože jsem byla nervózní, zda nám to jde správně, abychom nedělali zbytečné chyby. Kamarádka mi zpracovala placentu na kapsle a tinkturu a dala bylinky na obklady proti bolesti. Celkově jsem opravdu neskutečně vděčná za toto zázemí. U prvosynů jsem nic z toho neměla, ani tehdy neexistovala žádná poporodní služba v okolí. O to víc si toho vážím, protože to není samozřejmost, mít takové skvělé anděly kolem sebe. Naopak, je to vzácnost. Ono totiž stačí i pár slov přes telefon a člověku to dodá sílu. 

Dovětek

Těhotenství bylo náročné v tom, že jsem se denně bála, že mi dítě umře, a krásné v tom, že jsem denně věděla, že mám dokonalé miminko. Oproti prvnímu těhotenství jsem byla aktivnější, např. jsem umývala dva měsíce před porodem okna. Během těhotenství jsem nepřibrala ani kilo a rodila s váhou, kterou jsem začala, takže po porodu jsem o krásné 4 kg byla lehčí a kojením o další kila. I tak se našlo pár lidí, kteří měli potřebu mi sdělit, jak velké břicho mám, a jak mě je dost. Až porodem jsem zjistila, že jsem měla asi měsíc poslíčky. A to bylo fajn, nevědět předem, stačilo mě číst výkřiky na internetu, že "už mám poslíčky tak dlouho, kdy bude porod??". Takto jsem byla v klidu, protože syn měl čas do 42+1tt (nar. 40+4tt), pak bych začala hysterčit :D Hodně se objevovalo téma klystýr, v různých skupinách si to ženy často řešily, až jsem z toho byla nervózní. No doma 2x stolice a v aute 3x zvracení. Tělo je skvělé. Ač byl ambulantní porod jedna z možností, tak jsem předem neřešila ani s personálem v předem vybrané porodnici, ani s pediatričkou. Prostě se mi to nechtělo "zakřiknout". Dopadnout to mohlo všechno jinak a hlavně se mi nechtěly poslouchat něčí strachy a výhružky, když to nebylo aktuální, stačilo mi o tom na internetu číst. 

Tím, že byl porod rychlý, měl syn vodu v plicích a kuckal se tím několik dní, teď se pro změnu kucká MM, jak hltá.

Trochu mě po porodu mrzelo, že jsem si neužila "wellness". Dula měla snad tak velký kufr jako já, plný úžasných věcí - rebozo šátek, masážní záležitosti, vonné záležitosti, no vytáhla jednou růžovou vodu a jeden olejíček, ke kterému jsem jen přičichla ... no a na víc nebyl prostor.

K mému velkému překvapení bylo odd. šestinedělí v pohodě a kromě dvou lékařek jsem neměla problém. Personál byl příjemný, možná to bylo tím, že byly Velikonoce (syn se narodil na Bílou sobotu), možná tím, že to bylo mé třetí dítě (tuto kouzelnou větu jsem použila několikrát za ty dva dny), možná štěstí na směnu a možná nic z toho.

Dost mě překvapili lidé, kteří mi potřebují říct, že je jim líto, že mám ZASE kluka, ne holku. Přitom já jsem šťastná, že mám syna. Ne, kvůli pohlaví, ale kvůli tomu, že je živý a zdravý. Pohlaví je jen bonus, na kterém nezáleží, ne mně.

Moc mě bolelo šití, hodně mě bolelo ještě tři týdny, to jsem nečekala. Neskutečná bolest na wc, ve sprše, při chůzi, při ležení, při vlézání do postele i vstávání z ní. Po prvním porodu byl nástřih, šíleně dlouhé šití, ale fit jsem byla hned 2 hodiny po porodu.

Pupeční pahýlek jsem nenechala řezat, doma odpadl týden od porodu, tímto vzdávám hold všem rodičům lotosáčků, mě stačilo se starat jen o pahýl :D

Velmi mě v tomto těhotenství osvobodilo, že vše bylo možné, ať už co se týkalo těhotenství, tak co se týkalo způsobu porodu. Byl možný překotný, domácí porod, sekce, předčasný porod i přenášení, nechala jsem si všechny brány otevřené a nechala to vše plynout, jen jsem se připravila na to, že se to může stát. Syn vybral to nejlepší pro nás dva a já se snažila nepřekážet. "Mé tělo ví, jak porodit. Mé dítě ví, jak se narodit."

Hodně jsem toužila a přála si, aby syn poléčil mé rány z prvního porodu. Aby byl tento porod krásný, přirozený, tak jak jsem si vysnila už ten první. A je to neskutečné a zázračné, ale splnilo se mi to. Jsem z toho denně dojatá a nevýslovně šťastná. Syn je klidné, bezúdržbové, dokonalé miminko. Spí na mě, nebo těsně u mě. Nosím v šátku a látkuju od prvního týdne jeho života. Kojí se, kdykoli si řekne. Neprotestuje v autě ani v kočárku. V porodnici syna umyli jen jednou a doma jsme zatím koupali taky jen jednou, po 18 dnech. Přijdu si klidná a konečně mám pocit dovolené. Odvedeme prvosyny do školky a pak se, pokud není v plánu nějaký jiný program, spolu válíme v peřinách několik hodin. Je to nádherné. Cítím ohromnou vděčnost, že mi je toto dopřáno, že to zažívám.

Příběh Majdaleny

Je mi 30 let, jsem prvorodička a jsem hodně nemocná. Mám somatoformní vegetativní dysfunkci. Od 8 let mne bolí skoro pořád levá půlka těla, nejvíc břicho - tam je nervový pletenec. Bohužel v těhotenství to bylo snad ještě horší. Nemohla jsem vlastně nic (což mi moc nevadilo, protože jsem zvyklá), jen od samého začátku jsem se bála, že až budu rodit, nebude žádný odpočinek, že budu mít bolesti neustále. 

V Praze na klinice mi řekli, ať se nestrachuji. Že až budu rodit, tak budu rodit. Říkala jsem si, kdyby to bylo nonstop, tak pojedeme do porodnice, protože nevím, zda bych takový nápor zvládla. Celých 9 měsíců jsem měla bolesti cca 70 % z 24 hodin (ano i v noci, spala jsem cca 3 – 5 hodin, bohužel ne v kuse). Bylo hodně těžké to vůbec zvládnout, mnohokrát jsem vůbec nevěděla, zda mne bolí somatika nebo něco kvůli těhotenství. I proto jsem volila domporod. Nechci, aby má dcera zažívala jakékoli psychické peklo, co může být. Tedy jsem se tak rozhodla kvůli ní, ne kvůli sobě. Měla jsem kvůli mé nemoci velký problém sehnat PA, která by s námi rodila doma. Mně to jako kontraindikace k domporodu nepřišlo a pořád jsem věřila, že to doma zvládnu, i když jsem nevěděla, do čeho jdu. Nakonec jsem sehnala dulu, sice 400 km daleko, ale byla jsem spokojená, že jsem ji našla. Už když jsem ji uslyšela po telefonu, věděla jsem, že je to ona. Sešli jsme se na první schůzce. Dule nevadila má nemoc a byla ochotná přijet i z té dálky. Dál jsem se snažila připravit na porod, ale jestli dobře, to netuším. 

V pátek 14.4, ve 4 hodiny ráno mi praskla voda v posteli. Hned jsem volala, že se začalo něco dít. Poradila mi, abych šla spát, nevíme, jak dlouho budu rodit atd., jenže to mně už to nešlo. Začaly kontrakce hned po 4 minutách. To už jsem byla ve vaně a měli jsme s mužem velkou radost, že už je to tady. Ale za hodinu se to zastavilo a kontrakce pak chodily úplně nepravidelně. V jednu odpoledne mě přijela zkontrolovat Kateřina, místní PA, a někdy ve dvě dorazila má dula, sedla si do křesla a jen mne sledovala. Asi do 4 hodin odpoledne se nic moc nedělo. Voda mi pořád pomalu odtékala a já se jí snažila doplňovat. Nonstop mi bylo špatně, ale somaticky. Na klinice se spletli, jelo mi prostě oboje. Asi ale vydržím hodně, protože mi to moc nevadilo, prostě jsem držela. Asi ve 4 hodiny jsem požádala o vnitřní vyšetření. Potřebovali jsme vědět, jak postupujeme. Nález byl asi 2 cm a z toho jsem se celkem vyděsila. Už to trvalo dlouho. Šlo to sice vydržet v pohodě, ale dva dny sem tak být nechtěla. Pořádně jsem se začala soustředit na otvírání, pouštěla jsem Majdu a moc jsem se těšila, až ji uvidíme. Kontrakce začaly rychle sílit, střídala jsem dokola postel a sprchu. (Na bazének by ani nedošlo. Jsem ráda, že sem ho odmítla. Byl by zbytečný, teď to vím.) Měřili jsme ozvy, vše bylo dobré. Nechala jsem si udělat další vyšetření, jestli se to vůbec hnulo, to bylo cca v 7 hodin večer. Už to bylo hustý, vůbec žádný odpočinek a kontrakce byly asi po 4 minutách. Nevím přesně, neměřila jsem to, nikdo to neměřil :D Zjistili jsme, že se to za cca 2-3 hodiny hnulo dost. Ani má dula tohle dle jejího výrazu nečekala. Já byla příjemně potěšena, ona asi taky, že tam nebudeme 3 dny. Byla jsem na 6 – 7 cm. Zkoušeli jsme natočit ozvy, ale moc to nešlo. Mimo kontrakce jsem měla tu hroznou somatickou tenzi, takže žádný klid. Mrskala jsem sebou ze strany na stranu :/ něco natočit šlo, vypadalo to tak normálně, ale žádný hit. Asi za hodinu jsme zkoušeli znovu natočit ozvy, ale malá se nám prostě ztrácela v kontrakci, což je prý celkem normální, ale zpět naskakovala na 90 tepů za minutu, a to má být nejméně 110. To jsme vyhodnotili jako špatné ozvy a hned bylo rozhodnuto, že musíme do porodnice, že tam možná není něco v pořádku. Do tří minut jsme byli v autě. Během převozu jsem měla jednu kontrakci za druhou. Díky bohu jsem byla srovnána s čímkoli, co může nastat, ale že nepojedeme do dohodnutého Rakovníka, to jsem nečekala. Jeli jsme do Chebu, protože je nejblíže. Bohužel je vyhlášený jako fakt nejhorší. 

V autě proběhla rychlá domluva, co povíme v porodnici a já se smiřovala s nejhorším. V Chebu jsme byli v 23.32 a šli hned na sál. Místní PA mne vyšetřila a říká, no hned na kozu, to už je finále. Ale chtělo to ještě pár minut. Vyšetřil mne ještě jeden doktor a našel zbylý lem hrdla. Oddechla jsem si. A hned slezla z toho jejich křesílka. Během dalších 5 minut už mi to nutilo tlačit. Neřešila jsem okolí. Bylo tam 8 lidí, mnoho světla. Začala jsem tlačit sama od sebe tak, jak chtělo tělo - ve stoje opřená o to jejich křeslo. Moje dula byla za mnou a říkala a radila, jak mám tlačit. Byl to skvělý pocit, musím říct, přirozený a krásný. Držela jsem se za to, kam se dávají ty nohy. Byla jsem během chvíle úplně mokrá od potu (měla jsem na sobě tričko Betonárka :D :D). Čekala jsem na kontrakci a pak s řevem tlačila, a u toho jsem šla tělem vždy dolů. Našla jsem si tam svůj způsob. Museli jsme být asi hodně hustý. Vím, že tam všichni komplet jen stáli a koukali na nás, co děláme, někdo i kroutil hlavou - říkal můj muž. Tady v Chebu je úplně nemyslitelné a nestandardní úplně vše, co jsme tam dělali. Měli jsme veliký štěstí. Nechali nás a sledovali tu jízdu. Cítila jsem všechno, bylo to tak silný! :) Sáhla jsem ji na hlavičku, když se pomalu drala. Dula byla za mnou pořád, hřála mi hráz nejspíš nějakým hadrem, ani nevím co tam někde na tu rychlovku sebrala :D a krásně radila, co mam dělat. Doktor stál opodál a jen koukal. Někdy ke konci jsem ho zahlídla pode mnou, jak sleduje, jak nám to jde. Když šla hlavička, tak to zatraceně pálilo. Pak mi přišlo, že na zatlačení bude venku hlava, tak sem si řekla, musím do toho dát vše. Já zatlačila, malá doslova vystřelila jako raketa a byla venku celá. Měla jsem hrozný šok, že to už to je? :D chytila ji asi dula, ale jak byla za mnou, tak já nic neviděla. Narodila se ve 23.53. Ten pocit, jak ze mne vystřelila, byl... no nezapomenutelný. Vlezla jsem si na křeslo, hned mi ji podali na bonding. Vše dodrželi, co jsme chtěli. Pupečník nechali dotepat a dali nám placentu, zkrátka dodrželi vše. Přitom nás viděli půl hodiny a vyhověli všemu. Měli jsme veliké štěstí na půlku personálu a doktora, který naprosto respektoval, co jsme tam dělali. Byla to krásná životní jízda. Konec byl sice jinde, ale udělali jsme si domporod v nemocnici. Jsem spokojená! Chování toho doktora bylo nadčasové, na Cheb určitě. Jsem úplně bez poranění. Na šestinedělí už to bylo jiné. Tam mi dali vyžrat, co jsem si to jako dovolila.. Odcházeli jsme druhý den. Dcera měla horší adaptaci, nalokala se vody. Navrhovala jsem negativní reverz. Nechtěli nás pustit. Moc zajímavé, že to najednou šlo bez reverzu. Majdalena měla v propouštěcí zprávě 2100 g, ale když s dítětem nic není, co zmůžou :). Na gynekologii jsem nebyla od 32tt, protože ten můj gynekolog je prostě mimo, a pořád mě s něčím doslova otravoval. Takže jsem neměla nějaké ty jejich testy hotové. Malá neměla ani žloutenku.

Přirozeným porodům zdar!

Příběh Jany

Ambulantní porod

aneb Porodit a jít domů

Že existuje něco jako ambulantní porod, jsem věděla už před prvním porodem. Tehdy jsem ale nechápala, co může někoho vést k tomu jít hned po porodu domů. Mimochodem v té době jsem si taky myslela, že pro domácí porod se ženský rozhodují, protože v porodnici nemají to pohodlí, které mají doma. Od té doby jsem přehodnotila svoje názory na spoustu věcí, takže už od začátku druhého těhotenství jsem si říkala, že tentokrát bych chtěla rodit ambulantně.

Co je to vlastně ambulantní porod?

Jako ambulantní se označuje takový porod, kdy rodička s dítětem odejde z porodnice dřív, než po "doporučovaných" 72 hodinách. Tenhle časový údaj vychází ze statistiky, podle které se do 72 hodin u novorozence nejčastěji projeví vrozené vady (zejména srdeční). Odejít z porodnice můžete v podstatě kdykoliv, pokud vaše dítě není v bezprostředním ohrožení života, pokud jste porodily po 37. týdnu gravidity a dítě má alespoň 2500g (tyhle podmínky se ale nejspíš v každé porodnici liší).

Proč jsem se rozhodla rodit ambulantně

Všechny tři důvody, které mě k tomuto rozhodnutí vedly, vychází z toho, že jsem rodila už podruhé. Jako prvorodička bych motivaci jít hned po porodu domů nejspíš neměla.

Prvním a nejdůležitějším důvodem bylo to, že jsem nechtěla být tři dny mimo domov. Dája je přece jenom pořád malá a nikdy tak dlouho beze mě nebyla. Navíc tak dlouhé odloučení potom může komplikovat vztah staršího dítěte k právě narozenému sourozenci. Stesk po mámě prostě pro dítě není ideálním startem k tomu, že odteď bude doma mimino a máma na něj bude mít míň času.

Druhým důvodem bylo to, že už jsem si jednou pobyt v porodnici vyzkoušela. Byl to hodně předražený hotel s mizernou kuchyní a službami, bez kterých se člověk klidně obejde. Jako druhorodička už jsem nepotřebovala poradit s kojením a koupáním mimina, nehledě na to, že nemám pocit, že poprvé by mi pobyt v porodnici v tomhle směru nějak pomohl. Proto jsem se rozhodla radši investovat do vlastní porodní asistentky, než do ubytování na "nadstandardu."

Poslední důvod není ani tak důvodem, proč rodit ambulantně, jako spíš důvodem pro to, proč se nenechat od tohoto rozhodnutí odradit strašením typu: co když se něco stane tobě nebo dítěti. Tím důvodem je schopnost nést zodpovědnost za svoje rozhodnutí a důvěra ve vlastní úsudek. Pokud se cítíte v bezpečí pod lékařským dohledem a máte pocit, že v nemocnici se vám ani vašemu dítěti nemůže nic stát, je pro vás pobyt v porodnici ideálním řešením. Pokud si myslíte, že dokážete správně vyhodnotit, že vaše dítě není v pořádku (třeba na základě toho, že už jedno dítě máte) a adekvátně zasáhnout, není důvod setrvávat v porodnici déle, než po nezbytně dlouhou dobu.

Co je potřeba mít k ambulantnímu porodu

Pokud chcete jít po porodu domů, je dobré to napsat do porodního plánu a informovat o tom asistentky a lékaře na porodnickém oddělení. Některé rodičky na základě vlastní špatné zkušenosti nedoporučují říkat před porodem, že chtějí rodit ambulantně, protože personál porodnice k vám pak může přistupovat jako k "nespolupracující." Já jsem v porodním plánu uvedla, že bych ráda šla po porodu domů, pokud to bude zdravotní stav mě a mého dítěte dovolovat. Navíc jsem věděla, že vyškovská porodnice je ambulantním porodům nakloněná, takže jsem nečekala, že by mi v dřívějším odchodu někdo bránil.

To, že je personál porodnice nakloněný ambulantním porodům ale není pravidlem. Slyšela jsem o případech, kdy se lékaři oháněli zákony a vyhláškami, na základě kterých nechtěli dítě propustit spolu s matkou, nechtěli matce vydat lékařské zprávy případně jí i vyhrožovali tím, že zavolají policii nebo OSPOD. Tohle jsou ale extrémní případy, v brněnských porodnicích se většinou dá na odchodu domluvit, obzvlášť, pokud chcete odejít třeba až po 24 nebo 48 hodinách.

Před odchodem je nutné podepsat negativní reverz, ve kterém strvrzujete, že jste si vědomi rizik spojených s předčasným odchodem z porodnice. Ve většině porodnic také požadují písemné potvrzení od pediatra, že vaše dítě převezme do péče poté, co opustíte porodnici. Ve Vyškově jim stačilo jenom jméno a telefon na pediatra a moje čestné prohlášení, že jsme domluvení, že nás do péče převezme.

Novorozenecká žloutenka

Nejčastějším argumentem lékařů proti dřívějšímu odchodu z porodnice je obtížné sledování novorozenecké žloutenky. Ta se v porodnici měří každý den speciálním přístrojem, který nemá pediatr běžně k dispozici. Novorozenecká žloutenka ale není život ohrožující onemocnění, které by se objevilo z ničeho nic. Je to fyziologický proces vylučování nadměrného množství bilirubinu z krve, který probíhá u všech novorozenců přibližně od třetího dne od narození. Nejvíc viditelná je na hlavičce, žlutá ale může být kůže na celém těle i oční bělmo. K vylučování bilirubinu dochází močí a vlivem slunečního záření, základním opatřením proti novorozenecké žloutence je tedy časté kojení a ukládání dítěte na slunce. Závažnější forma žloutenky se kromě zežloutnutí projevuje i tím, že je dítě hodně spavé, málo pije a čůrá a je apatické. Léčba potom probíhá v nemocnici, kde je dítě uloženo pod lampu s UV zářením.

Náš ambuporod

To, že si člověk naplánuje, že chce odejít po porodu domů ovšem automaticky neznamená, že to tak bude. Z vlastní zkušenosti vím, že po dlouhém a vyčerpávajícím porodu, po porodu s epidurálem nebo při velké ztrátě krve není novopečená matka často ani schopná vstát z porodního křesla, natož po svých odejít z porodnice. Můj druhý porod se naštěstí tomu prvnímu vůbec nepodobal, byla jsem po něm sice nevyspalá a bolavá, ale mohla jsem normálně fungovat a vlivem poporodních hormonů jsem nebyla ani nijak zvlášť unavená. Z porodního sálu jsem tentokrát odešla po svých za doprovodu Miry a své porodní asistentky, která nesla Dorotku. Na oddělení šestinedělí jsem zažila menší šok, protože pokoj, kam nás umístili, vypadal jako relikt z roku 1980. Stejně a možná ještě hůř vypadaly záchody. Starý primář s naslouchátkem a herdekbaba alias vrchní sestra celou atmosféru jenom dokreslovali. Oba byli neuvěřitelně protivní a během vizity nezapomněli několikrát zopakovat, že je v zájmu zdraví dítěte zůstat v porodnici 72 hodin. Potom nám vrazili papír s informacemi pro dřívější odchod z porodnice a dotazník k očkování proti tuberkulóze a odešli s tím, že propouštěcí zprávu nám dají za dvě až tři hodiny. Hned potom přišel s mojí propouštěcí zprávou mladý doktor z oddělení šestinedělí. Oproti osazenstvu novorozeneckého oddělení působil jako zjevení. Říkal, že je vše v pořádku a tudíž nám nic nebrání odejít a vůbec se tvářil, jako že pár hodin po porodu od nich odchází každá druhá rodička. Mira potom odjel do Manerova zkontrolovat Dáju a já jsem zůstala s Dorotkou sama. Protože bylo už po osmé hodině a byl slunečný den, brzo jsme v tom retro pokoji byly jako ve skleníku. Za hodinu přišla sestra s reverzy - jeden jsem měla podepsat já a druhý Mira. Když za půl hodiny přijel, pořád se ještě nic nedělo. Teprve ve čtvrt na jedenáct konečně dorazila vrchní sestra se štosem papírů a propouštěcí zprávou Dorotky. Poté, co jsem se jí asi desetkrát podepsala jsme konečně mohli jít domů.

Nepříjemným důsledkem našeho dřívějšího odchodu z porodnice bylo, že jsme si sami museli zajistit všechna vyšetření, která novorozenci v porodnici podstupují. Druhý den po porodu jsme šli poprvé k dětské doktorce. Ta malou akorát zvážila a poslala nás na vyšetření do znojemské nemocnice. Ne, že bych všechna tahle vyšetření považovala za nutná, ale trvala na nich a mě se s ní nechtělo dohadovat. Třetí den po porodu jsme proto s Dorotkou šli na novorozenecké oddělení, kde jí udělali vyšetření sluchu, vyšetření okysličení krve a screening vrozených metabolických vad (tzv. patičkový test). Po zkušenostech se sestrami na novorozeneckém oddělení ve Vyškově a Bohunicích jsem čekala, že to bude více či méně hororový zážitek. Naštěstí tam ale byli všichni moc milí, ochotně se nám věnovali a dokonce se vyptávali na detaily ohledně mého porodu. Za týden jsme šli do nemocnice podruhé, tentokrát na ultrazvuk kyčlí. Třetí a naposlední vyšetření proběhlo dva týdny po porodu, kdy Dorotku čekal ultrazvuk ledvin. Novorozeneckou žloutenku nakonec nikdo neřešil, Dorotka ji měla mírnou, stejně jako její sestřička.

Tohle ne zrovna příjemné obíhání doktorů ale bohatě vyvážila možnost být od prvního dne doma dohromady jako rodina. Hned první den k nám přijela babička, aby hlídala Dáju, takže jsem si první dny mohla dopřát i válení se v posteli s novorozencem. Když se k tomu ještě přičte pohodlí vlastní postele a možnost pořádně se najíst, je jasné, že ambulantní porod byl pro mě nejlepší možnou volbou. 

Příběh Aleny

Můj třetí porod jsem si začala plánovat krátce po tom, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Moje předchozí dva porody neproběhly zrovna tak, jak bych si představovala. První dcera kvůli preeklampsii musela na svět akutně sekcí. Druhá dcera byla bohužel vyvolávaná díky mojí nevědomosti, že můžu cokoliv odmítnout, a tak dle mého názoru bylo vyvolání zbytečné. 

U třetího těhotenství jsem už měla všeho nuceného tak akorát dost. Zjistila jsem si, co musí těhotná a rodící žena postoupit, a k mému údivu nemusí VŮBEC NIC. Prvně jsem odmítla test na cukrovku, což bylo pro moji gynekoložku vrcholem nezodpovědnosti a pak jsem si umanula rodit ambulantně, což jsem gynekoložce oznámila až v 34. tt . To bylo pro ni už vrcholem všeho a k tomu mi řekla, že stejně kvůli mému vysokému tlaku mě nepustí. No, nekomentovala jsem to.. 

Za prvé můj tlak byl naprosto normální, jen u lékaře ho mám vždy vyšší, což mi potvrdili i po interním vyšetření a po 24 hodinách Holtera a za druhé, i kdybych měla tlak vyšší, tak bych nebyla v přímém ohrožení života, a i tak by mě museli na revers po porodu pustit. Blížil se termín porodu a cca týden před ním jsem pociťovala každý večer silné poslíčky. V pondělí 27.3. večer už jsem byla po předchozích nocích nevyspaná a unavená. Bolesti se začaly pomalu rozjíždět, i když jsem si myslela, že jsou to zase jen ,,poslíčci“ . Opak byl pravdou. Nepoznala jsem žádný rozdíl, břicho mi tvrdlo jako předchozí dny, bolesti stejné, nepravidelné. Úlevu mi poskytla teplá koupel, tlumené světlo v koupelně, samota a ponoření se sama do svých myšlenek. Celou noc jsem se takto krásně připravila na ten nejkrásnější zážitek. Koupel bolesti ani nezastavila, ale ani nebyly nějak extra nesnesitelné. Ráno jsem dětem nachystala snídani, vypravila je do školy a školky a partner je odvezl. Já si v klidu dala poslední koupel a rozhodla jsem, že se vypravíme do porodnice. Opuštění domova, přerušení mého ,,ponoření se sama do sebe“ bolesti dost znepříjemnilo. Byla jsem ráda, že jsem celou noc mohla být doma. Tam, kde je mi nejlépe, a nemusela jsem trávit takovou dobu v porodnici.

Po hodině cesty jsme dorazili do porodnice. Bolesti byly cca každé 3 minuty. Souhlasila jsem s prohlídkou a natočení monitoru. Bylo mi řečeno, že jsem otevřená na 4 prsty. Porodní box byl naprosto úžasný. Tlumené světlo, soukromí, úlevové pomůcky, vana, porodní stolička, vše bylo k dispozici. PA mi připevnila monitor a nestačili jej ani dotočit. Nic ze zmiňovaných pomůcek jsem nestihla. Tak nějak cítím, že jsme s malou byly na sebe napojené. Po krásně prožitých kontrakcích doma, pak nepříjemná cesta do porodnice a nakonec příjemná atmosféra v porodnici, mě dovedla opět do stavu vnímat svoje tělo a tím i komunikovat s dítětem. Malá jakoby vycítila, že už jsme na místě, tak jak já to chci a že jsme připravené. Malá vykoukla na svět pár minut poté, co jsme přišli na příjem. Nikdo mi neříkal, co mám dělat, jak dýchat, tlačit nic. Byl tam jen partner a PA, která jen malou položila na mne. Bez porodního poranění a naprosto přirozeně se nám 28.3. v 10.24 narodila dcera. Na porodním boxu proběhl ihned bonding. Do ničeho nás nenutili. Oznámila jsem, že nejpozději ráno odejdeme domů. Nikdo neměl problém. Dokonce nám stihli udělat utz ledvin, kyčlí a vyšetření očí. Jediný problém nastal, když jsem odmítla vykoupat malou, ale přes pronikavé pohledy sestry z dětského jsme to do rána vydrželi. Ráno jsme podepsali negativní reverz a odcházeli jsme 20 hodin po porodu. Vše proběhlo bez nějakých připomínek, výhružek a zastrašování. Personál byl velice příjemný a vstřícný. Měla jsem pro usnadnění odchodu i nepovinné potvrzení od našeho pediatra o tom, že přijme malou po ambulantním porodu, ale nikdo ho nechtěl. 

Naše pediatrička se nám o malou starala první tři dny po porodu u nás doma, provedla odběr z patičky a opět bez problému. Velice vstřícná, hodná a chápající nám řekla, že kdykoliv budeme potřebovat, dojede klidně i k nám domů abychom nemuseli v šestinedělí mezi nemocné. Jako bonus mi vytáhla stehy z ruky, kterou jsem si před porodem stihla pořezat, abych nemusela běhat ještě na chirurgii. 

Závěrem bych tento můj třetí porod ohodnotila jako naprosto nádherný! Jsem moc ráda, že jsme v porodnici nestrávili víc času. Díky tomu jsem byla ušetřena všeho toho co ,,musím“ atd. Doma jsem se cítila o mnoho lépe. Kojení se rozjelo krásný druhý den, což také přičítám domácímu prostředí. Všem maminkám bych takovou zkušenost přála!